Článek
Děti se v dětských koutcích sice skvěle zabaví, ale když přijde na jídlo, člověk má chvílemi pocit, že jim tam místo oběda servírují cestu k žaludečním potížím. To, co některá taková místa nabízejí, podle mě dávno překračuje rozumnou mez. A upřímně nechápu, jak to mohou někteří rodiče brát jako úplně normální standard.
Pro děti skvělá zábava, pro rodiče první úleva
Když je venku hezky, vyrážíme s dětmi normálně ven. Jenže ve chvíli, kdy prší, fouká nebo je zima, hledáme nějakou rozumnou indoor zábavu. A dětské koutky nebo zábavní parky se pro to zdají jako ideální řešení.
Děti se tam vyřádí, mají pohyb, spoustu atrakcí a často vydrží zabavené opravdu dlouho. V tomhle směru proti těm místům v zásadě nic nemám. Naopak, z hlediska vyžití pro děti bývají často skvěle vybavená. Jenže pak přijde chvíle, kdy děti dostanou hlad. A v tu chvíli celé nadšení dostane pořádnou trhlinu.
Nad jídelním lístkem je mi spíš do breku
Jakmile otevřu nabídku občerstvení, projde mnou pokaždé skoro stejný pocit. Nejdřív se dívám, co vůbec nabízejí, a pak mě dorazí ceny. Za tohle? Za tyhle přepálené, těžké a výživově tragické polotovary?
Nejde o to, že bych si nemohla dovolit dětem jídlo koupit. Tady vůbec nejde o pár korun navíc. Vadí mi samotný princip. Opravdu nemám potřebu utrácet za něco, co je podle mě nezdravé, laciné v obsahu a často úplně bez jakékoli snahy nabídnout dětem něco normálního. Člověk si pak říká, kam se poděla obyčejná jídla, která se dají dětem dát bez pocitu, že jim právě cpete smažený polotovar třetí jakosti.
Všechno smažené, mastné nebo úplně mimo
Když se člověk podívá na konkrétní nabídku, začne mít pocit, že se celé dětské stravování smrsklo na fritovací koš a pár nejjednodušších položek, které se dají jen rychle ohřát nebo osmažit. Smažené kuřecí stripsy, hranolky, nugety, smažený sýr. A pokud se chce člověk vyhnout tomu, co doslova plave v oleji, moc si stejně nepomůže.
Pak na něj čeká další „dětská klasika“ typu párek v rohlíku, klobása nebo podobné občerstvení, které bych čekala spíš někde na stadionu nebo ve stánku u silnice než v prostoru určeném dětem.
Z mého pohledu to opravdu nepůsobí jako nabídka pro rodiny s dětmi, ale spíš jako výběr z jídelníčku nějaké zastydlé čtvrté cenové skupiny. A to ještě za ceny, které se tváří, jako by šlo o něco mimořádného.
Proč je normální jídlo najednou takový problém?
Na tom všem mě asi nejvíc štve, že najít zábavní park nebo dětský koutek, kde by vařili aspoň trochu normálně, je skoro malý zázrak. Člověk nehledá žádnou fine dining gastronomii ani bio kuchyni pro nejnáročnější. Stačilo by něco obyčejného, chutného, tradičního a pokud možno ne úplně přetékajícího tukem.
Jenže přesně to jako by se z podobných míst úplně vytratilo. Všude stejné menu, stejné smažené jistoty, stejné rychlé a líné řešení. A člověk má při pohledu na to všechno pocit, že hlavní cíl není děti slušně nasytit, ale prodat co nejrychleji něco, na čem je nejjednodušší marže.
Raději si nosím svoje
Právě proto jsem došla do bodu, kdy dětem raději připravím svačinu doma. Aspoň vím, co jedí, a nemusím řešit, jestli jim mám za přemrštěné peníze koupit něco, co bych jim za normálních okolností stejně nedala. A když už máme po hraní hlad pořádný, najíme se cestou domů v normální restauraci, kde se ještě vaří jídlo a ne jen smaží cokoliv, co se vejde do koše s olejem.
Možná je to pracnější, ale aspoň z toho nemám pocit, že dětem servíruju odměnu ve stylu „pojď, dáme si žaludeční test odolnosti“.
Jsem přecitlivělá, nebo je to celé opravdu špatně?
Někdy si říkám, jestli ten problém náhodou nevidím jen já. Protože když se rozhlédnu kolem sebe, spousta rodičů koupí dětem přesně tyhle smažené a těžké věci bez jediného zaváhání. Děti to do sebe tlačí, jako by šlo o vrchol dětského menu, a nikdo se nad tím ani nepozastaví.
A právě to mě zaráží snad nejvíc. Jestli je dnes opravdu normální, že v místech pro děti považujeme podobné jídlo za standard. A nebo už jsme si jen zvykli na to, že dětem stačí dát cokoliv, co je mastné, slané a rychle hotové.
