Článek
„Dzień dobry,“ zaznělo ze školního rozhlasu. Vítejte na návštěvě v jediném gymnáziu v České republice, kde se na chodbách běžně mluví „po našemu“. Polskie Gimnazjum im. Juliusza Słowackiego v Českém Těšíně je unikátní nejen jazykem, ale především svou rolí v životě polské menšiny. Mimo jiné je známé díky jedné své absolventce, která dobyla Česko I Polsko svou hudbou. Ano, svá středoškolská léta zde trávila Ewa Farna.
Polská menšina v českém Těšínsku má hluboké historické kořeny, které sahají až do dob Těšínského knížectví. V tomto regionu se po staletí střetávaly české, polské i německé vlivy, což vedlo k jedinečné národnostní situaci. Bouřlivý vývoj ve 20. století – od rozdělení Těšínska po první světové válce přes obsazení nacistickým Německem až po komunistický režim – formoval nejen postavení polské menšiny, ale i její školství, které se stalo klíčovým nástrojem pro uchování jazyka a identity.
Dnes školy s polským vyučovacím jazykem představují živý důkaz odolnosti i kulturního bohatství této komunity. V české části Těšínska, konkrétně v Moravskoslezském kraji, se nachází několik mateřských a základních škol v obcích jako Třinec, Karviná, Havířov a dalších. Tyto instituce poskytují vzdělání v malotřídkách od předškolního věku až po 9. třídu.
Vrcholným článkem tohoto systému je právě gymnázium v Českém Těšíně, které připravuje mladé lidi z polské menšiny ke studiu na vysokých školách nejen v České republice, ale i v Polsku.
Toto gymnázium jsem navštívila, abych zblízka poznala jeho atmosféru a důležitost pro komunitu. O své zkušenosti, motivaci a identitě mi ochotně vyprávěli studenti i pedagogové.
Nejprve jsem se zaměřila na samotnou Identitu respondentů a to zdali se cítí být více Čechy anebo Poláky. Ani jedna z možností se nezdá býti tou správnou. Většina respondentů mi na tuto otázku totiž odpověděla jinak, cítí se být součástí Polské menšiny.
„To je docela těžká otázka, spíše bych řekla, že se cítím jako právě z té menšiny, asi to nejde úplně říct, jestli Polák nebo Čech. My tomu tady říkáme šlonzok, obyvatel Slezska…“
Uvedla respondentka L. C. Další respondentka se k tomu vyjádřila podobně:
„Přesně něco mezi. Já jsem vždycky říkala, že kdybych měla fandit, kdyby hráli Poláci s Čechama, tak já nevím, komu bych fandila, asi tomu, kdo bude vyhrávat…“
Jedním z důležitých pojítek, které polskou menšinu drží pohromadě, je jazyk. Ten se v rodinách i školách dědí z generace na generaci – a přitom není jen jeden. V Těšínském Slezsku se totiž běžně mluví třemi způsoby: česky, polsky a „po našymu“. To poslední je místní nářečí, kterým si zdejší lidé udržují svou výlučnost a sounáležitost.
„Mezi sebou mluvíme po našymu, s učiteli polsky a česky v hodinách češtiny. Doma nářečím, “popsala mi jedna ze studentek. A jiná učitelka dodala: „Tady je to automatické – mluvíme dvěma, někdy třemi jazyky. Teprve když člověk odjede, uvědomí si, jaká je to výhoda. “
I právě díky tomuto přirozenému bilingvismu se studenti gymnázia bez obtíží hlásí na české i polské vysoké školy. Někteří z učitelů mi přiznali, že jejich absolventi bývají lépe jazykově vybaveni než jejich čeští vrstevníci – a zároveň si nesou silnější kulturní základ.
„Naši studenti mají češtinu i polštinu jako mateřské jazyky. Mají tedy dvě literatury, dvě gramatiky. Možná se pak nestihne jít tak do hloubky, ale zase mají širší rozhled, “popsala jedna z učitelek.
Školy jako tato ale nezajišťují jen výuku. Jsou střediskem komunitního života, organizují festivaly, výlety, divadelní představení i spolkové akce.
„Kde škola zanikne, tam zanikne i komunita. Je to víc než jen budova – je to centrum kultury, přirozené setkávání a předávání hodnot, “řekl mi jeden z pedagogů.
Přesto se i na těchto školách řeší, co bude dál. Někteří respondenti vyjádřili obavy z klesajícího počtu žáků, ale zároveň neztrácejí naději.
„Dokud budou rodiče vést děti k polštině a dávat je do našich škol, menšina přežije. Ale víme, že je to křehké, “ uvedla jedna z učitelek.
Přesto vše jsem z rozhovorů odcházela s pocitem, že to nejdůležitější tu pořád žije. Ne v učebních plánech ani ve statistikách, ale v lidech – v jejich každodenní řeči, ve způsobu, jakým mluví o komunitě, ve vděčnosti, kterou cítí vůči školám, jež je formovaly. Díky nim dnes může někdo říct: „Jsem člonzok. Jsem z Těšínska. A to něco znamená.“
Gymnázium v Českém Těšíně je víc než škola – je důkazem, že menšinová identita může být živá, hrdá a moderní. Uchovává jazyk, předává kulturní hodnoty a propojuje generace. Na místě, kde by se mohla kultura ztrácet v tichu asimilace, zní dál hlasitě a jasně – v polštině, češtině i po našymu.
Zdroje:
· Muchová, K. (2013). *Polská menšina na Těšínském Slezsku v očích českých studentů středních škol* [Bakalářská práce, Masarykova univerzita]. https://is.muni.cz/th/l8r9e/
· Böhm, H. (2017). Polská menšina v české části Těšínského Slezska 2017: může akcent na vzdělávání zabránit její asimilaci? *Geografie – Sborník ČGS*, 122(1), 52–62.
· Małysz, B., & Kaszper, R. (Eds.). (2018). *Poláci na Těšínsku*. Český Těšín: Obecní výbor PZKO.
· Zuntová, T. (2013). *Národnostní menšiny v České republice* [Bakalářská práce, Univerzita Karlova]. https://dspace.cuni.cz/
· Borák, M. (1997). *Z historie Poláků v České republice*. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR.
· Škultéty, M. (2015). Komparace vyučování matematiky v České republice a Polsku. *Pedagogická orientace*, 25(4), 96–101.
· Kantor, M. (2016). Česko-polské vztahy v novější historii Těšínského Slezska. *Slezský sborník*, 114(1), 47–60.
· Maurer, J. (2022). *Sousedé: migrace Poláků do Česka a Čechů do Polska po roce 2004*. Praha: Sociologické nakladatelství SLON.
· Labischová, D. (2018). Na příkladu historie a současnosti Těšínska. *Historie – Otázky – Problémy*, 10(1), 31–41.
· Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. (2024). *Statistiky škol s polským vyučovacím jazykem v ČR k 30. 9. 2024*. https://www.msmt.cz/
· Rozhovory provedené autorkou v rámci kvalitativního výzkumu v období květen–červen 2025. Citace jsou v práci anonymizovány. Výpovědi jsou archivovány v souladu s etickými pravidly výzkumu.
