Zápisky z Vietnamu

Den 8

Z mojé snahy zaznamenat každý den sešlo dost rychle a vlastně už si nepamatuju, co sme dělali. Pouze, že sme šly s Maryam cvičit a já sem ju zasvětila do krás tabaty (vysoce intenzivní cvičení, kdy člověk maká 20 sekund a 10 sekund odpočívá. Člověk by nevěřil, jak dlúhých tych 20 sekund je), za což mňa Maryan proklínala taky s hodně velikú intenzitú.

Den 9

Po včerejším cvičení sem byla dost rozlámaná, ale šla sem sa projít po okolí. Ke snídani sem si sama zašla na Pho a pokusila sa si ho vychutnat bez rozptylování, bez seriálú. Enom já a miska polévky. Moc mně to nejde, je to těžší, než to vypadá - soustředit sa enom na okamžik a vjemy z jídla. Trénovala sem asi 10 minut, když si místní soudruh k jídlu v úplně prázdné restauraci vybral stůl vedle mňa a rozjel jídlo takovým stylem, že sem ztratila chuť byt v přítomném okamžitku, nasadila sem sluchátka a pustila si seriál. O jedno Pho pozějc sem uisila, že v putyce bohužel neberú karty a já su naprosto bez hotovosti. Snažila sem sa to posunkama paní prodavačce vysvětlit, ukazovala prázdnú peněženku a šla hledat bankomat doufajíc, že na mňa paní nezavolá příslušníky. První bankomat mimo provoz, druhý nekompatibilní s mojú kreditkú. Výborně. Bezradně sem chodila kolem bloku a bezútěšně hledala další bankomat. Mojich nesnází si všiml místní sekuriťák (každý obchod má vlastního, sedí před dveřma a bedlivě sleduje okolí ((nebo svůj telefon)) - že by umělá 100% zaměstnanost v komunisticé společnosti?), přišoural sa za mnú a skoro bezchybnú češtinú sa mňa zeptal, co bych potřebovala :D naštěstí sem měla na sobě svoje české tričko! Pán sa představil jako Petr a říkal, že 20 roků pracoval v Břeclavě a Česko je jeho druhý domov! Miluju takové náhody, hezky sme si povykládali, půjčil mně peníze, zaplatila sem Pho a tak sa prohlídka místnoho vězení odkládá snad na neurčito.

Večer sme sa naposledy sešli s Paulem a Maryam na hezké večeři. Zitra letijú na měsíc na Filipíny, Maryam by ráda pracovala s výhledem na moře a Paul chce věnovat celý měsíc temu, aby sa naučil surfovat. Pak už mosijú zase zpátky do Anglie, kam nás pozvali a já sa už teď těším na Londýn s místníma. Ochutnáme hromadu nových jídel a Paul nám uvaří íránské jídlo (umí to líp než Maryam :D). Pozvali sme jich taky k nám, ale vzhledem k temu, že v městě menším než milion lidí sa cítijú až moc na vesnici, tak si nejsu jistá, čím že jich to oslníme. Zašli sme do japonské restaurace, ochutnali hromadu zvláštních věciček a zakončili to dezertem z matchi, což byla nejodpornější věc, co sem kdy ochutnala. Matche tam byla tak obrovská vrstva, že to z pusy vysálo absolutně veškeré vlhko a nešlo to spolknut. Taky to bylo strašlivě hořké. Podle Paula je to ale typická zkušenost z japonské restaurace, hodně věcí je dobrých, pár vynikjících a dycky je neco odporného. Tak aspoň to byl autentický zážitek. V restauraci zavírali o desíti, tak už od půl k nám servírka chodila co pět minut a upozorňovala nás na čas. V deset hodin přicupitala do restaurace myš a začala sa motat naším směrem. Získali sme podezření, že jde o snahu obsluhy přesvědčit nás o odchodu. Radši sme sa zvedli a nečekali, co by eště mohli poslat naším směrem a vrátili sa dom.

Den 10

Po včerejší náloži matchi sem nemohla usnút asi do dvou ráno, pokud nenávidíte spánek, matcha k večeři je přesně pro vás! Ráno (asi kolem 12) sem si zašla zaplavat do našeho soukromého bazénu a pak sme s Paulem vyrazili ochutnat Durian. Jde o strašlivě smradlavé ovoce, které smrdí jak zkažené maso, chuťově je ale výrazně lepší (což platí snad o všem na světě) a Paul nechtěl odjet, aniž by ho okoštoval. Skočili sme na skútr a motali sa Saigonem. První obchúdek sme cítili asi 100m před tým, než sme ho viděli. Byl tak plný durianu, až z teho slzely oči a byla sem vděčná, že sem eště nestihla snídaňu. Paní nám ale nutila celú dvoukilovú šišku a odmítala nám dat dopředu ochutnat. Chtěla za něho asi tisícovku korun, což je za neco smradlavého a pouze potenciálně dobrého až moc peněz. Tak sme hledali dál. Až na druhé straně města sme uspěli, místní paní nám naservírovala palačinky s kokosem a kúskama durianu. Asi je pravda, že chutná líp, než voní. Což ale určitě neznamená, že je to dobré. S trochú donucení sem dojedla, jednu palačinku sem si s lehce zvrhlým potěšením nechala zabalit pro H a doufám, že sa k její konzumaci H nechá přesvědčit dřív, než nás z hotelu vystěhujú za přechovávání mrtvol.

Trochu sme sa pomotali po Saigonu, užili si šílené dopravy - aut a skútrú ve všech směrech, které sa bez jakéhokoliv systému proplétajú mezi sebú. Dali si street food (vynikající dušené hovězí s nudlama), vietnamské kafe (Saigon je plný kaváren, od řetězcú po malé podniky pražící si vlastní kafe) s kondenzovaným mlékem, jak sa tu pije a jeli dom. Poprvé sem si roztahla barvičky a zkusmo sa s něma hrála. Začínám si zvykat na pomalé tempo a skoro až nudu.