Zápisky z Vietnamu - den 1 (ngày đầu tiên)

Pořád sa mně to nezdá jako úplně opravdická realita, ale asi je to fakt tak! Sedím v posteli v pátém patře a z okna přes celú stěnu sa dívám na tříúrovňovú křižovatku, která je neustále celá v pohybu a hemží sa to na ní autama a motorkama všema směrama. Sme v Saigonu! Od první myšlenky na velkú zimní cestu nekdy v říjnu, přes první nenápadné plánování, vybírání kontinentu a konkrétní země, přes opatrné nadhození tříměsíčního neplaceného volna v práci postupně uběhlo nekolik docela dost hektických měsíců a všecko nabíralo tak rychlý spád, že poslední týdně nebyl čas pořádně nic nachystat a naplánovat a najednú sme opravdu tady. Začínáme v Saigonu (teda pardon, v Ho či minově městě) a chceme tu zostat asi měsíc. Ubytování máme nad očekávání skvělé, v čisté části města u řeky, v nizoučké 8 patrové budově, kde páté patro má 8 pokojů s kúpelkama a společnú kuchyň, obývák, prádelnu, posilovnu, bazén a sdílené kanceláře. Pro pracujícího ajťáka a jeho ženu na dovolené naprostý ideál. Po první procházce po krásách okolí sme sa chvilku poflakovali ve společném obýváku v naději, že potkáme první kamarády a do deseti minut tady byli! Paul a Mariad (Brit a Pakistánka/Iráčanka/Iránka/neco na to brdo, mosím sa znova zeptat), oba pracujú jako analyzátoři dat (to jde určitě taky říct elegantně, kdybych tak enom znama nejakého ajťáka na zeptání? :D) a až dodneška bývali v našem pokoji 502, ale protože my sme chtěli na měsíc pokoj s nejhezčím výhledem, byli odsunuti do 508, což nám vůbec nezazlívali a naopak sme sa domluvili, že zajdeme na kafe či večeřu v brzké budoucnosti. Začíná to tu moc hezky :)

Ze Saigonu a Vietnamu obecně su zatím totálně nadšená (90% pozitivní vjemy a enom 10% negativních, to je parádní skóre). Odpadky podél silnic tu sice sú, ale výrazně míň, než co sem očekávala; vedro tu je, ale docela snesitelné; lidí je tu hromada, ale docela sa usmívajú a nic po nás nechcú, což je velice příjemné a město je to obrovské, ale tak nejak má vesnický ráz, kde hned vedle veliké tepající tepny sú malé uličky s domečkama nalepenýma na sebe, kde na ulici hrajú děcka badminton. Vesnické uličky, nad kterýma sa tyčijú mrakodrapy. Cesta sem taky nebyla nijak strašná, všecko odsýpalo úplně idálně a já sa cítím připravená na cokoliv, co dojde!

Co vlastně od této cesty čekám?

Naprosto jednoznačně je cílem cesty zadělat na potomka (ideálně nejdřív na syna a potom mět eště dvojčata holku a kluka - ale ty si nechám na 2025, to bude taky super rok).

Chtěla bych sa věnovat sama sobě, denně ráno chodit běhat nebo plavat, cvičit Mojžíšovú, 3× týdně chodit do posilovny, pořádně spat, čistit si pravidelně zuby, dokonca aj mezizubním kartáčkem! Nestresovat sa, zdravě jest, chodit na výlety, nic nedělat, vyšívat, malovat, a všelijak odpočívat. Taky bych chtěla dodělat resty - konečně roztřídit fotky, jak ze svatby, co byla už před rokem a půl a nikdo z tama eště neviděl ani čárku, tak ze Švýcarska (kde sme žili 3 roky) a celkově ze života. Když sa tak na ty plány dívám, tak vlastně netuším, esti sú ty plány naprosto nadstřelené a nestihnu ani kúsek z teho, anebo naopak žádné plány nemám, bude to hotové hneďka a budu sa nudit a dojde aj na nejaké to dobrovolničení? (které mám zakázané, abych si odpočinula a nespadla zase do kolotoča nestíhání a šílenství, já vím, já vím). Su velice zvědavá, jak to nakonec dopadne a co budu říkat na konci března a s jakýma pocitama pojedeme zase dom. Ideálně budu hubená, vysportovaná, vyklidněná, uvědomělá a těhotná spokojená kráska, která mluví plynně vientamsky a udělá stojku a rozštěp. Anebo jako nekdo úplně jiný, ale taky spokojený? Nebo sa naša cesta ukáže jako naprostý nesmysl, ztráta času a dojedeme zničení, ale temu nevěřím, máme to v rukách a bude to takové, jaké si to uděláme.