Kočky a psi: Dva světy domácích mazlíčků

Psi patří k nejstarším domestikovaným zvířatům. Lidé si je ochočili už před zhruba 15-30 tisíci lety, původně jako lovné a hlídací parťáky. Kočky přišly později, přibližně před 8–10 tisíci lety, kdy začaly žít u lidských sídlišť hlavně kvůli obilí a hlodavcům. Postupně si získaly přízeň lidí a vydobyly si status domácích mazlíčků.

Asi nikoho nepřekvapí, že předkem dnešního psa je vlk, což potvrzují genetické analýzy. Za jejich nejbližšího předchůdce lze považovat vlka obecného. Vlk se už dávno pohyboval poblíž lidských osad, hlavně kvůli zbytkům potravy. Že se mezi člověkem a psem vytvořil blízký vztah už v pravěku dokazuje i paleolitický hrob ze severního Izraele starý zhruba 12 000 let. V něm byly nalezeny kostry psa a člověka uložené vedle sebe, přičemž lidská paže spočívala kolem psího krku.

Ve středověku byli psi symbolem postavení a moci. Obzvláště oblíbení byli mezi Římany, kteří je měli v domácnostech a vnímali je jako symbol přátelství a loajality. Šlechtici a panovníci je chovali nejen jako společníky, ale hlavně pro lov a ochranu. Také doprovázeli rytíře při bitvách. Na náhrobcích šlechticů často bývá pes zobrazený věrně u nohou svého pána.

Mnoho lidí si mylně myslí, že kočky pocházejí od lvů nebo tygrů. Ve skutečnosti je jejich předkem Felis silvestris lybica, africká kočka divoká, která se vzhledem i chováním příliš neliší od dnešních domácích koček.

Nejstarší známý nález, který naznačuje přítomnost domestikované kočky, byl učiněn v roce 2004 na Kypru. Archeologové tam objevili v neolitické hrobce pozůstatky kočky uložené vedle těla muže. Hrob pochází z doby kolem 7 500 př. n. l., což ukazuje, že první kočky mohly žít s lidmi už v období nové doby kamenné.

Starověcí Egypťané uctívali a chovali kočky už kolem roku 2000 př. n. l. Považovali kočky za posvátná zvířata, což dokazují nálezy z umění i nástěnných maleb, na nichž mají některá božstva kočičí rysy.

V 9. století našeho letopočtu vydal franský král Karel Veliký první zákon na ochranu koček. Od 13. století se však pohled na kočky radikálně změnil. Jejich samostatnost a pružnost se staly podezřelými. Společnost je považovala za spojence čarodějnic a služebníky ďábla. Černé kočky se staly symbolem zla a papežové Řehoř IX. a Inocenc VIII. dokonce přikázali, aby byly upalovány. Až v 19. století tyto kruté praktiky zanikly.

Pes obvykle vnímá svého majitele jako vůdce smečky a silně se na něj váže. Poslouchá ho na slovo. Proto bývá ideálním společníkem pro lidi, kteří hledají aktivní kontakt a společné trávení času. Miluje pozornost, učí se povely a většinou jsou nadšení z každé společné aktivity.

Oproti tomu kočka člověka spíše bere jako rovnocenného partnera nebo spolubydlícího. Její lásku a důvěru si musíte zasloužit. Vztah s kočkou je často založený na vzájemném respektu a klidu.

Se psem je potřeba chodit ven, věnovat se výchově a dát mu dost pohybu. Je to časově náročnější, ale spoustě lidí to dá režim a aktivní styl života.

Péče o kočku je v tomhle snazší. Záchod si řeší sama a zabavit se většinou umí taky. Ale i tak potřebuje pozornost a péči. Navíc se vyplatí řešit její prostředí - škrabadla, vyvýšená místa nebo hračky. Ať už jde o psa nebo kočku, oba mazlíčci potřebují zdravotní péči, kvalitní stravu a čas od člověka.

Psi jsou ideální do výcviku a spolupráce s člověkem, což z nich dělá i pracovní zvířata. Kočky jsou chytré a vynalézavé, jen to dělají po svém. Učí se, když samy chtějí a když z toho budou něco mít.

U koček často vzniká dojem, že jsou hloupější, jen proto, že nechtějí dělat to, co po nich člověk chce. To je spíš otázka motivace než IQ. Když má kočka důvod (jídlo, hra), umí překvapivě komplexní věci.

Rozdíl je hlavně v tom, že psi reagují na autoritu a spolupráci, zatímco kočky fungují podle vlastního rozhodování. Když uváží, že dělat věci, které po ní člověk chce, jsou zbytečné, nevidí důvod je dělat. Pes nepřemýšlí nad tím, jestli je úkol zbytečný. Jeho cílem je uspokojit páníčka.

Počet kortikálních neuronů v mozkové kůře určuje bohatost duševního stavu a schopnost předpovědět, co se má stát v jejich prostředí na základě minulých zkušeností. Psi mají okolo 530 milionů kortikálních neuronů, zatímco kočky mají jen kolem 250 milionů. Pro srovnání: člověk má 16 miliard těchto buněk.

V dětství jsem měla psa jménem Kulík, kterému je věnován tento článek. Byl to neobyčejný pes. Jako malá jsem ho téměř považovala za staršího bratra, dokonce jsem k němu měla silný respekt, který z něj vyzařoval.

Kulík byl samostatný až neuvěřitelně. Mnohdy jsme si mysleli, že v minulém životě musel být člověkem, protože mu chyběla snad jen schopnost mluvit.

Venčil se sám. Vždy si sám určil, kdy chce vyjít ven, a někdy po hodině zaštěkal pod oknem, že se vrátil. Někdy se dokonce nevrátil domů i tři dny a sousedé či známí nám pak vyprávěli, kde všude ho potkali. Můj spolužák ze základní školy ho dokonce viděl nastupovat do tramvaje a vystoupit na zastávce u mého bydliště. Kulík opravdu dokazoval, že psi mohou mít silnou vlastní vůli a osobnost.

Moje kočka Phepi je stejně výjimečná. Rychle se adaptovala na Kulíkovy zvyklosti a začala se sama venčit na dvoře. Tam si našla partu divokých kočičích kamarádů, kteří jí určitě tiše záviděli teplo domova a pravidelnou stravu. Stejně jako Kulík si vždy „označila čas návratu“ – zamňoukala pod oknem, že se vrací domů, že jí máme přijít otevřít dveře. Ukázalo se, že i kočky mohou být chytré a zároveň propojené se svým lidským i psím společníkem.

Zdroje:

https://www.mavio.cz/pes/je-chytrejsi-kocka-nebo-pes/

https://www.nationalgeographic.com/animals/article/when-did-cats-become-domesticated

https://uanimals.org/media/en/kolonky-en/okhorontsi-ta-sviati/

https://www.super-granule.cz/blog-rady-a-navody/domestikace-psa/

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ko%C4%8Dka_dom%C3%A1c%C3%AD