Článek
Grinche asi znáte. Ten, co chtěl ukrást Vánoce. Teď si tu žije mezi Kdovíky šťastně a bezstarostně. Když Grinch bydlí na vysoké hoře nahoře, někdo musí žít i dole. Ano, za těmi kdosickými baráčky malá díra je.
Kdovíci samozřejmě neslaví jen Vánoce, ale i ty krásné Velikonoce. Grinch dříve nesnášel ty dárečky, Fairy ta nesnáší ty pomlázky. Už se asi ptáte, kdo je ta žena, která nosí toto jméno. Fairy žije v té díře Klódo. Kdovíci ji nemají rádi a strach z ní mají. Velikonoce jsou teď v ohrožení. Jenže ani nevědí, kde se ta žena skrývá. Popeláři hází do díry smetí, Fairy se jen zlobí. Fairy vychází jen v noci, několikrát za rok přeci. Fairy si tu v díře Klódo za městečkem žije sama i se svou kočkou Dýnou. Proč nesnáší Velikonoce? Ráda vám povím přece.
O Velikonocích kluci plácají holky přes zadečky. Ale malou Fairy nejvíc. Kvůli jejímu vzhledu ji ti kluci mlátili. Před šikanou se nedalo jen tak utéci, našla si tu malou díru později. Od té doby se jen Kdovíkům mstí za jejich staré chování.
Zítra všichni Kdovíci slaví Velikonoce. Malování vajíček je jejich tradice. Každý Kdovík či Kdovinka Velikonoce miluje, jen malá Linzy je nebere nijak vážně. Když někdo řekl, že nemá rád Velikonoce, hned se mu říkalo Fairy dvě. Linzy neustále zajímalo, kdo je ta Fairy. Když maminky se zeptá, ta ji neposlouchá. Je ovlivněna těmi Velikonocemi. Neustále maminka a tatínek zdobí baráček i byteček a malují pár krasliček. Linzy už napadá jen jedno – zeptat se paní Kdasíkové, ta ví vše nejlíp.
„Ooh, dívenko, jak ti mohu pomoci?“ ptá se s přivítáním paní Kdasíková.
„Chtěla bych se Vás na něco zeptat,“ řekla Linzy.
Paní Kdasíková pozvala dívku dál, nalila horký čaj a čekala na otázku.
„Kdo je Fairy?“ zeptala se. Paní Kdasíková se usmála a začala vyprávět. Když dovyprávěla, Linzy jen smutněla. „A kde teď je?“ zeptala se Linzy.
„Drahoušku, na to ti odpovědět nedokážu a ani nikdo jiný z Kdosic. Fairy od té doby se jen skrývá, už ji nikdo potom neviděl. Nikdy!“ odpověděla paní Kdasíková. Linzy poděkovala a šla ven.
Na silnici vidí popelářské auto a na něm tátu. „Ahoj tati,“ pozdravila Linzy.
„Ooh, ahoj Linzy, teď nemůžu, zrovna vynáším popelnice. Teď je vezem na malou skládku,“ řekl tatínek.
„Můžu s tebou tati?“ poprosila Linzy. Tatínek zaváhal, ale nakonec kývnul hlavou. Linzy si stoupla na stupátko a jeli. Zastavili u doma pana Kdostáka.
„Co tady děláme tati?“ divila se Linzy.
„Za tím domem je díra, tam házíme odpadky,“ odpověděl tatínek.
Vystoupili, tatínek vzal popelnice a vysypal smetí do díry. Když to dodělal, nastoupil do popelářského auta a odjel. Linzy se chtěla do té díry totiž podívat. Viděla tam malinké světlo. Skočila do díry odpadků a oči měla vykulené až na vrch. Byla tam sedačka, stará televize, obrazy, zrcadlo, koberec a paravan. Vypadalo to jako malý byt pod zemí. Za tím paravanem někdo byl. I černá kočka tam byla. Linzy měla jen pusu otevřenou dokořán.
„Dýno, podej mi ještě moje roztrhané botky,“ říkala žena za paravanem.
Linzy se pomalu plížila k paravanu. Žena vyšla z paravanu a povídala si s kočkou Dýnou. Linzy se jí dotkla prstem na rameno. „Haló?“ řekla Linzy. Žena se otočila se zamračeným výrazem ve tváři. Linzy na ní koukala vystrašeně.
„Co tady děláš prcku?!“ řekla žena. Měla docela rozcuchané mastné hnědé vlasy, špinavé zuby, roztrhané oblečení a pár chlupů na obličeji.
„Ty jsi, jsi, jsi…,“ říkala Linzy vystrašeně.
„Ta, ta, ta… Fairy!“ vykřikla žena.
„Já jsem Linzy Kdovínová a hodně jsem o vás slyšela,“ řekla Linzy.
„C! Vypadni! Jdi domů a slav ty hnusné Velikonoce, nazdár!“ řekla Fairy a šla se dívat na televizi.
„Já vám rozumím, paní Fairy, to, co jste zažila nebylo hezký,“ řekla Linzy.
„Hh! No a co?! Vypadni prcku!“ řekla naštvaně Fairy.
Linzy tedy poslechla a vylezla z díry ven. Zrovna šla kolem maminka. „Mami! Tomu neuvěříš! Stalo se to, že…“
Maminka svou dceru ani nenechala dopovědět a řekla: „Ano zlato, povíš mi to jindy, ale teď půjdeme malovat vajíčka na tu naši slavnost,“ Chytla Linzy za ruku a utíkaly domů.
Linzy se nedotkla ani jednoho vajíčka, pořád přemýšlela nad tím, co se dnes večer stalo.
Tatínek řekl: „Tak už půjdeme spát. Zítra budeme pokračovat a další den bude ta naše velikonoční slavnost,“ Linzy se bez odpovědi zvedla ze židle, šla nahoru do svého pokoje, převlékla se do pyžama, lehla si do postele a pořád přemýšlela nad Fairy.
A potom dostala nápad! Když ho dostala, hned usnula.
Ráno po snídani šla k Faiřině díře. „Halo? Jste tu?“ zeptala se. A potom dostala nápad!
Když ho dostala, hned usnula. Ráno po snídani šla k Faiřině díře. „Halo? Jste tu?“ zeptala se.
„Hh? Co tu zas děláš? Vypadni, šup! Co se opovažuješ sem chodit?“ řekla naštvaně Fairy.
„Něco pro vás mám,“ řekla Linzy. Fairy se na Linzy pořádně podívala. „Tady máte,“ Linzy ji dala růžovou šálu, kterou ji dala paní Kdasíková a kterou Fairy nosila jako malá vždy na Velikonoce. Fairy si šálu vzala do svých rukou a vzpomínala. Při tom ji spadla jedna slza. Linzy se na ní usmívala a řekla: „Co kdybyste se s Kdovíky usmířila?“
Fairy se na Linzy podívala, zamračila se a v okamžiku šálu zahodila. „Nikdy! Jsou to stvůry! A ty jsi taky přece Kdovík, tak už jdi sakra!“ řekla naštvaná Fairy.
Linzy sklopila hlavu a ještě ji dala malou obálku a řekla: „Snad přijdete… Tak ahoj,“ a odešla.
Fairy roztrhala obálku špinavýma zubama a přečetla si pozvánku na zítřejší velikonoční slavnost u Kdovínů. Fairy se podívala na svou kočku Dýnu a řekla: „Tak co myslíš? Mám tam jít? No na druhou stranu to těm Kdovíkům na té oslavě můžu oplatit! Hahahaha…“ říkala si Fairy a hledala vhodné oblečení.
U Linzy doma to bylo pořád stejné. Neustále se tam malovala jenom vajíčka a pletly pomlázky. Tatínek dělal pomlázky a maminka s babičkou vajíčka.
„No tak, Linzy! Vem si jedno vajíčko a něčím ho nabarvi!“ prosila maminka. Linzy si tedy vzala jedno vajíčko a kreslila.
„Néé, Linzy! To si musíš vzít takhle, podívej!“ řekla babička Kdovínová. Linzy se na babičku podívala a šla do svého pokoje. Dívala se z okna a přemýšlela, jestli Fairy přijde, nebo ne.
Druhý den se Fairy probudila a šla se převléknout. „Hahaha! Už se těším, až je přímo těma pomlázkama zmlátím! Já jim dám, co proto!“ říkala Fairy. Šla ven a Kdosice byly celé prázdné. „Cc! Kde jsou ty mrchy?“ Až našla dům Kdovínových. Zaťukala a otevřela Linzy.
„Jéé, vy jste dorazila!“ radovala se Linzy.
„Jojo… A kde jsou Kdovíci?“ ptala se Fairy.
„Jsou na zahradě a tančí, ale pokud tam nechcete, tak nemusíte,“ řekla Linzy.
„Cože?! Nesmysl! Haha, už se těším, až je vystraším!“ řekla Fairy a šla ke dveřím na zahradu. Pomalu je otevřela a všude viděla své spolužáky z Kdosické školy. Schovala se za strom a nahlas vybafla.
„Áááá!“ křičeli Kdovíci a Kdovinky.
„Chachachá! Nazdárek!“ vykřikla Fairy. Všichni měli jen vykulené oči a otevřené pusy.
„Kdo to je?“ zeptala se jedna Kdovinka.
„Ooouh, vy mě nepoznáváte?“ řekla Fairy a sundala si čepici a usmála se tak, jak se usmívala jako malá. Kdovíci, hlavně její spolužáci, byli z toho paf. „Ty jsi, ty jsi…Fairy?“ zeptal se jeden ze spolužáků.
„Jo! Chachachá!“ odpověděla Fairy.
„My… my se ti omlouváme za všechno, co jsme ti dělali,“ omlouvali se kdosický spolužáci.
„Hmmm, zamyslím se…Ne! Nejdřív si vezmu tuhle krásnou pomlázku a budeme si hrát!“ řekla Fairy a začla mlátit kluky, jako oni ji před deseti lety.
„Néé, prosííím! Omlouváme se,“ omlouvali se a prosili o odpuštění.
„Hmm, myslíte to vážně?!“ zeptala se.
„No jasný! Stokrát se omlouváme, teda chtěli jsme říct milionkrát!“ řekli Kdovíci.
„Vy všichni jste zrůdy, jediný Kdovík, který mě má rád takovou, jaká jsem je Linzy Kdovínová!“ vykřikla Fairy. Linzy se usmála a Fairy objala.
Maminka, tatínek, babička a ostatní Kdovíci byli zaraženi. „Ano, je to tak! Fairy je úžasný Kdovík. A vy všichni jste se k ní chovali opravdu ošklivě! Mám tě moc ráda Fairy.“ řekla Linzy a dala Fairy pusu na tvář. Fairy se radostí usmála, přijala omluvu Kdovíků a začli pořádně oslavovat.
Konec.
