Článek
Nevím jak vy, ale já když jdu dneska do obchodu, tak si připadám jak turista ve Švýcarsku. Jogurt za dvacku, máslo za pade, rohlík skoro za tři koruny? Kde to jsme? Přitom výplata stejná. Možná i menší, když vezmu, co všechno se musí platit navíc. Bydlení, energie, děti, benzín… a teď už i ten pitomej chleba.
A co je na tom nejvtipnější? Všude slyšíme, že „inflace klesá“. No jo, jenže ceny neklesaj s ní, že jo. To jen znamená, že už zdražujou pomalejc. Ale furt zdražujou! A my to furt platíme. Protože co máš dělat — nejíst?
A přitom firmy, co to všechno vyrábí, hlásí rekordní zisky. Fakt super. My škrábeme dno peněženky, a někdo si na Bahamách nalévá drink. A vláda? Buď se tváří, že je všechno v pohodě, nebo to hodí na válku, sucho, krávy, nebo prostě „tak to je, lidi“.
No já nevím. Mám pocit, že jsme si zvykli držet hubu a platit. A když někdo něco řekne, tak je hned za „nevděčníka“ nebo „dezoláta“. Ale není to trochu postavený na hlavu? Neměli bychom se ptát, proč základní věci, co potřebujeme k životu, stojí jak luxusní zboží?
Asi bych to uzavřel takhle: není hanba, že jsme naštvaní. Hanba je, že s tím nikdo nic nedělá.
