Článek
Telefon bez internetu, dovolená bez mobilu, čekání na jeden televizní program nebo fronta na banány.
Když dnes dítěti řeknete, že jste jako malí neměli mobil, internet ani Netflix, často se na vás podívá, jako byste mu právě oznámili, že jste vyrůstali v pravěku.
„Bože, mami, ta tvoje retro generace… nic nechápeš.“
Tuhle větu jsem nedávno slyšela od svého dítěte a musela jsem se smát. Možná má pravdu. Možná opravdu patřím ke generaci, která už pomalu potřebuje vysvětlivky k dnešnímu světu.
Jenže pak jsem se zamyslela.
Co vlastně nechápeme?
Že máme v kapse telefon, který je chytřejší než počítače, o kterých se nám kdysi ani nesnilo? To chápu.
Že můžeme během několika vteřin objednat jídlo, koupit lístek, zaplatit účet nebo si pustit film? To také chápu.
Ale někdy mám pocit, že dnešní generace zase nechápe něco jiného.
Jak jsme mohli žít bez toho všeho.
A hlavně – jak jsme mohli být úplně normálně spokojení.
Nechci z minulosti dělat pohádku. Nebyla to pohádka. Byla to doba se spoustou omezení, nedostatku a věcí, které bychom dnes už přijímat nechtěli.
A přitom to není zase tak dávno.
A právě na některé úplně obyčejné věci se dnes vzpomíná s úsměvem.
1. Telefon byl doma a nikam nešel
Když někdo zavolal, museli jste být doma.
Žádný mobil v kapse, žádné „jsem na cestě“, žádné hlasové zprávy. Telefon stál většinou na jednom místě a často měl pořádně dlouhou šňůru.
A když jste chtěli zavolat kamarádovi, museli jste nejdřív doufat, že telefon zvedne právě on.
Mohla ho totiž zvednout maminka.
A pak začalo trapné:
„Dobrý den, je doma Petr?“
A ze sluchátka se ozvalo:
„A kdo mu volá?“
Pro dnešní děti téměř horor.
2. Televize měla pár programů
Dnes máme stovky televizních stanic a internet nabízí prakticky nekonečné množství filmů.
Tehdy jsme měli několik programů.
A když dávali film, který jste chtěli vidět, prostě jste se dívali. Nemohli jste si ho pustit později. Nemohli jste ho přeskočit. Nemohli jste si vybrat jiný díl seriálu.
A když jste zaspali?
Smůla.
Možná právě proto jsme se na některé pořady těšili mnohem víc než dnes.
3. Na fotografie se čekalo
Dnes vyfotíme dítě, psa, oběd i západ slunce a za deset vteřin máme fotografii v telefonu.
Dřív jste zmáčkli spoušť a tím to skončilo.
Film jste odnesli do fotolabu a potom několik dní čekali.
A pak přišel okamžik pravdy.
Fotografie se povedla.
Nebo je rozmazaná?
Je na ní vůbec někdo vidět?
A proč má strýc zavřené oči?
Každý obrázek měl najednou větší cenu, protože jste jich neměli stovky.
To by asi dnešní děti nepřežily. Nemít možnost udělat jednu fotku stokrát znovu, dokud nebude dokonalá.
4. Na dovolené jsme byli opravdu bez spojení
Dnes odjedeme na dovolenou a během prvních hodin už rodině posíláme fotografie, sledujeme počasí, kontrolujeme zprávy a odpovídáme na pracovní e-maily.
Dříve jste jednoduše odjeli.
Když jste se neozvali týden, nikdo z toho nedělal drama.
Pohlednice byla důkazem, že žijete a že se máte dobře.
A možná právě proto měla takovou cenu.
Posílat dnes pohlednici?? Pro mladé asi trapné, ale své kouzlo to zkrátka mělo.
5. Program na večer určovala televize
„Co dávají večer?“
To byla důležitá otázka.
Televizní program byl malý domácí poklad. Člověk si zakroužkoval film nebo seriál a podle toho si naplánoval večer.
Dnes máme opačný problém.
Máme tolik možností, že někdy půl hodiny vybíráme a nakonec se nedíváme na nic.
6. Na některé zboží se čekalo
Fronty se staly jedním ze symbolů socialismu.
Ne každá fronta samozřejmě znamenala katastrofu. Někdy se čekalo na maso, jindy na mandarinky, banány nebo jiné zboží, které nebylo vždy běžně k dostání.
A co bylo nejzajímavější?
Často lidé ani pořádně nevěděli, na co čekají.
„Co tady mají?“
„Nevím.“
„Tak já si stoupnu taky.“
Dnes by nám takové nakupování připadalo absurdní.
7. Děti byly venku a rodiče nevěděli přesně kde
Dnes chce mnoho rodičů vědět, kde jejich dítě je.
Telefon, zpráva, sdílená poloha.
Dříve dítě ráno vyběhlo ven a vrátilo se na oběd.
„Kde jsi byl?“
„Venku.“
A tím to někdy skončilo.
Děti jezdily na kole, hrály fotbal, lezly po stromech a vymýšlely si vlastní hry.
Nikdo jejich pohyb nesledoval přes aplikaci.
Ale to by možná dnešním dětem vyhovovalo. Nikdo by je nehlídal tak jako je hlídáme dnes.
8. Dopisy a pohlednice nebyly nostalgickou raritou
Dnes je ručně psaný dopis skoro vzácná událost.
Tehdy byl normální.
K narozeninám se posílala přání. Z dovolené pohled. K Vánocům vánoční přání.
A když jste chtěli někomu něco napsat, vzali jste papír, obálku, koupili známku a dopis vhodili do schránky.
Měli jste víru, že dopis dorazí a adresát snad odpoví.
Čekat dnes na odpověď několik dnů až týdnů? Nepředstavitelné..
9. Opravovalo se, co se dnes vyhodí
Rozbitá věc automaticky neznamenala cestu do kontejneru.
Boty se nechaly opravit. Oblečení se přešívalo. Elektronika se opravovala.
Samozřejmě to nebylo jen romantické. Často se opravovalo jednoduše proto, že nové zboží nebylo snadno dostupné nebo bylo drahé.
Nebo se dědilo všechno, co bylo možné.
Přesto jsme si k věcem vytvářeli jiný vztah.
Dnes někdy vyhodíme věc jen proto, že existuje novější model. Děti musí být in za každé situace. Přeci nebudou chodit v zašitém triku nebo s dva roky starým telefonem.
10. Nikdo nemohl být online pořád
A možná právě to je největší rozdíl.
Nebyla žádná sociální síť, která by nám připomínala, co právě dělají ostatní.
Nevěděli jsme, kde je zrovna kamarád.
Nevěděli jsme, co měla babička k obědu.
Nevěděli jsme, kdo se s kým rozešel.
A hlavně – nemuseli jsme na nic okamžitě reagovat.
Když někdo zavolal a vy jste nebyli doma, prostě se nedovolal.
Když vám někdo napsal dopis, odpověděli jste, až jste měli čas.
Dnes máme technologie, o kterých se nám tehdy ani nesnilo. Máme pohodlí, rychlost, dostupnost informací a možnost být během několika vteřin v kontaktu s člověkem na druhém konci světa.
Takže ne, netoužím po návratu do minulosti.
Ale někdy si říkám, jestli jsme si s tím vším pohodlím nevzali i něco, co jsme vlastně vůbec ztratit nechtěli.
Trpělivost.
Klid.
Schopnost chvíli nic nevědět.
A možná i obyčejnou radost z toho, že zvoní telefon.
