Hlavní obsah
Lidé a společnost

Babička a děda nejsou vždy milující. I prarodiče nám dokáží způsobit trauma

Foto: Pexels

Většina z nás vzpomíná na lásku a teplo domova u babičky a dědy. Jaké to je, když zažíváte pravý opak a prarodiče ubližují?

Článek

Svůj osobní příběh všem svěřila Naďa, která byla vychovávaná právě babičkou a dědou.

Vzhledem k tomu, že rodiče se o malou Naďu nestarali, měla být umístěna do dětského domova. Nakonec si ji ale vzala babička s dědou. Jak by se dalo očekávat, zřejmě si ji vzali z lásky a chtěli se o ni taky s tou láskou starat.

V případě Nadi se bohužel o láskyplnou náruč prarodičů v žádném případě nejednalo.

Matka malé Nadi skončila na ulici. Neznala lásku rodičů a ani ona sama nedokázala svým dětem projevovat péči a cit. Rodiče matky jsou právě prarodiče Nadi, kteří si ji vzali do péče.

Ne vždy je zázemí prarodičů lepší než dětský domov. V případě Nadi došlo k dalšímu absolutnímu selhání osob nejbližších.

Babička malou holčičkou opovrhovala, děda ji od mala zneužíval.

Naďa chtěla do dětského domova, protože to nemohla vydržet. Babička jí řekla, že to není problém, a ať si jde do dětského domova. Chtěla poukázat na to, že je vnučka absolutně nezvladatelná.

Pěstounská péče ale neumožňuje dát dítě do dětského domova, ale jen do diagnostického ústavu.

V případě úřadů zde opět došlo k selhání.

Nejen, že bylo roky přehlíženo zneužívání dědečkem, protože kontroly u pěstounů nejsou dostatečné a podrobné, ale také při žádosti babičky o přeložení do diagnostického ústavu bylo dáno za pravdu nebohé babičce, která se podle úřadu přeci rozhodla s láskou starat o vnučku, kterou nakonec nezvládla, protože nastoupila těžká a nezvladatelná puberta.

Na celé věci je nejsmutnější to, že babička Nadi o zneužívání dědečkem moc dobře věděla. Navíc holčičce neumožnila koupání v teplé vodě, nikdy jí nepopřála k narozeninám, nebo jí nadávala do zmijí. Když dívka něco od někoho dostala, babička jí to s radostí zničila.

Naďa se se svými prožitky, co se děje u babičky a dědy, svěřila mamince blízkého přítele, se kterým se seznámila. Ta si mladou dívku velmi oblíbila, starala se o ni a zajímala se oni stejně jako o svého syna.

O všem, co se dělo u prarodičů Nadi, se rozhodla informovat sociálku a zároveň se zajímala o to, jak je možné, že to úřady celé roky přehlížely. Až teprve na tento popud se začalo vše vyšetřovat.

Naďa podstoupila výslech u soudu, kde musela detailně popisovat, co na ní děda páchal, vyšetření psychologa a byl také vyšetřován její děda.

Do své plnoletosti už zůstala v péči maminky svého přítele, která si Naďu vzala bez nejmenšího přemýšlení.

Zarážející na tom je také to, že děda zneužívané dívky dochází jen ambulantně na léčení. Za zneužívání malé holčičky nebyl vydán žádný postih.

Proč si tedy babička vlastně vzala malou vnučku do péče?

Jako v mnoha případech, i zde hrály roli peníze. Vnučku babička nenáviděla i proto, že děda měl větší zájem o Naďu než o ni (zájmem se rozumí sexuální chtíč). Na vnučku žárlila. To, co se dělo, jí zřejmě jinak přišlo úplně normální. A proč to řešit, když by jinak přišla o dávky pěstouna.

Trauma způsobené prarodiči je jako každé jiné. Naďa se ale snažila tzv. nahlédnout za oponu a vysvětlit sama sobě, proč to prarodiče dělali a proč si to ona sama nechala tak dlouho líbit.

Jako jedna z mála se snažila najít důvod toho, co babička vlastně v životě prožívala, když toto dovolila. Možné je také to, že se to dělo i v případě Nadiny matky a že i ona byla zneužívaná a proto také jako Naďa babičkou nenáviděná.

Problémem je z pohledu Nadi právě to, že dnes může mít dítě nebo roli pěstouna v podstatě kdekdo. Kontroly nejsou téměř žádné, za zdmi se dějí věci, které by navenek jen málokdo čekal.

Malé dítě má strach cokoli komukoli říct.

Byly chvíle, kdy Naďa přemýšlela bohužel i o sebevraždě. Své babičce nakonec vše odpustila.

Dnes už je to mladá žena plná síly, která dokáže o všem hovořit a taky se zasmát. Za úsměvem se ale už navždy bude skrývat psychické trauma způsobené osobami, které mají naopak milovat.

Dítě ví, že se stalo něco špatného. Neřekne to proto hlavně z důvodu pocitu viny a hanby. Ten u něj buď vyvolává pachatel nebo očekávání reakcí ze strany blízkých
Dominik Jozefík

Student psychologie Dominik Jozefík vysvětluje, že oběť se bojí cokoli zveřejnit a to i v pozdějším věku. Rodina takového člověka většinou odsoudí a hlavně se snaží zachovat dobré jméno rodiny. Přitom k zneužívání dětí dochází nejčastěji právě mezi nejbližšími. Podle Dominika je problém právě to, že společnost a úřady dětem nevěří, případně raději zavřou oči, aby to nemusely řešit.

Smutný a podobný případ zažila také Nikol, o které se psalo zde. I tady je zřejmé selhání úřadů.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz