Článek
Zilli Schmidtová byla snad Bohem vyvolená. Ačkoli byla určena k usmrcení jako spousta dalších v koncentračních táborech, zázrakem přežila všechna zajetí a tři tábory.
Vzpomínky této ženy v jejích 95 letech jsou velmi smutné a jako každý příběh týkající se této doby, nutí k zamyšlení.
Zilli sama říká, že při ní Bůh stál snad od samého počátku toho všeho zla. Myslí si, že právě ona byla vyvolena, aby později promluvila a zveřejnila, jak bylo zacházeno se skupinou Sintů. Teprve v roce 1982 německý spolkový kancléř Helmut Schmidt uznal genocidu na Sintech spáchanou nacisty za historický fakt.
Svůj příběh začala Zilli vyprávět až ve svých 90 letech, a rozhodla se neskončit, dokud její srdce bude bít. I když nebylo snadné vzpomínat, byla ráda, že to konečně někoho zajímá.
Její dětství bylo šťastné s milujícímu rodiči a velkou rodinou. Byl to kočovný život, ale krásný.
Když začala válka, spousty členů jejich rodiny bylo odesláno do koncentračních táborů. Otec Zilli věděl, že nemohou zůstat a chtěl svou rodinu zachránit. Všichni se už na ně dívali skrz prsty nebo jim nadávali. Z Bavorska proto utekli, například i do Karlových Varů, kde ale otce bohužel zatkli, protože ho udali rovněž Sintové.
Nakonec i tak celá rodina skončili v táboře. Zilli také porodila svou dcerku jménem Gretel. S jejím otcem nikdy netvořila pár. Ač se znali celé dětství a mládí, jako pár si nerozuměli. Její dcera byla nádherná s blonďatými vlásky a Zilli ještě nebylo ani 16 let, když ji přivedla na svět.
Aby působili slušným dojmem, nějaký čas se snažili rodiče spolu žít a tvořit s malou Gretel rodinu. Dlouho to ale nešlo, Zilli si s otcem Gretel nerozuměla a roli matky vůbec nezvládala.
Když uprchla se svou rodinou do Francie, zdálo se být konečně vše uklidněno. Byli oficiálně přihlášeni a nikdo je nehledal. Když se Zilli vydala na výlet za svými sestřenicemi, které se rovněž skrývaly, ale nebyly oficiálně přihlášeny, byla nečekaně zatčena. Ona i její sestřenice byly uvězněny do káznice v Německu. Gestapo si je vyčmuchalo, a kdyby za nimi Zilli nejela, byla by volná. Tak musela být zatčena i ona.
V káznici trpěly hlady, často plakaly. Byly nuceny spravovat uniformy vojákům a v jedné cele jich bylo namačkáno několik, ony tři ale jediné Sintky. Po nějaké době byly rozděleny a Zilli své sestřenice viděla až v Osvětimi u transportu. Bohužel jedna ze sestřenic čekala dítě. To jí bylo z břicha vyrváno a ona na následky zemřela.
Zilli putovala po různých táborech, až skončila v táboře pro Romy. Bylo to v Letech u Písku. Tady jí byla přidělena ta nejhorší a nejšpinavější práce. Musela čistit záchody. Věděla, že to dělat musí a s pláčem tak den co den činila. Bylo jí 17 let. Když ho později mohla srovnat s Osvětimí, byl to tábor snesitelnější. Trpěli tam všichni hlady, ale nebyl to tábor vyhlazovací. A rodiny zůstávali dohromady. Hlídáni byli Čechy. Zilli si často vyslechla od Čecha větu „makej, ty německá svině“. Její rodina i její dcerka byly nakonec rovněž zatčeny, ale pobývali v jiné věznici.
Po deportaci do Osvětimi se konečně setkává se svou rodinou a také svou dcerou Gretel. I když jsou tady přijíždějící děti většinou okamžitě zabíjeny, u Romů tomu tak nebylo. Po příjezdu je nacisté tloukli a hnali do kanceláře, kde je tetovali. Zilli vzpomíná, jak jí oholili hlavu a dali nějaké špinavé hadry. Pruhované oděvy neměli. Tady už všichni zažívali nekončící utrpení. Přežil jen vyvolený. Zilli byla jednou z nich. Ačkoli velmi riskovala, kradla jídlo i oblečení, jakoby při ní stál snad opravdu Bůh. Vůbec nevěděla, kde se v ní brala ta odvaha. Nechtěla, aby její rodina zemřela hlady. Jednou když kradla jídlo a někdo se blížil do kuchyně, skočila do obrovské kádě s bramborama a ani nedýchala. Byla velmi drobná.
V Osvětimi byla také velká budova, které se říkalo Kanada. Tady byly uschovány veškeré cennosti. Zilli se nebála krást také tady. Když se jí podařilo ukrást velmi cenný prsten, později ho vyměnila s civilním pracovníkem za léky a vitamíny pro děti.
Vzpomíná, jak museli na příkaz všichni stát nazí v mrazu třeba i dvě hodiny. Kdo neposlechl, dostal rány bičem. Na příkaz lehnout-vstyk-běžet a tak stále dokola doplatili ti slabší. Staří lidé nevydrželi a sesunuli se k zemi. Ten, kdo vydržel, byl odeslán pracovat.
Tábor byl znám utrpením snad po všech lidských stránkách. A také nacistickým lékařem Mengelem a jeho odporných pokusech na lidech. On se často zajímal o krásnou malou blonďatou Gretel.
Mengele měl o nás vždycky zvláštní zájem. Moje Gretel byla úplně blonďatá a světlá. Vždycky se ptal: ‚Je to cikánka?‘ Říkala jsem mu pak: ͵To je moje dítě. Jestli jsem cikánka já, je ona taky.
Po příkazu deportovat všechny práce schopné Sinty a Romy, chtěla Zilli vzít s sebou i svou už čtyřletou dcerku. Její otec však netušil, co se chystá a Zilli vzít Gretel s sebou nedovolil. Následující den zemřel on, celá jejich rodina i maličká Gretel. A s tím se už Zilli po zbytek života nedokázala smířit. Vyčítala si, že svého otce poslechla. A také si vyčítala to, že kradla jídlo a její rodina díky tomu přežívala a musela tak prožít cestu do plynových komor. Zpětně si uvědomila, že kdyby zemřeli hlady, bylo by to snad lepší. Ale taky kdyby byli zachráněni dříve, oni by díky ní byli stále naživu. Měla v hlavě velký zmatek, zda tenkrát dělala dobře nebo ne.
Po deportaci do pracovního tábora se jí opět jako zázrakem podařilo utéct a až do konce války se skrývala u Vídně.
Přežil také její bratr, který byl nucen bojovat za Německo. Za tuto službu se mu po té dostalo odměny sterilizace a on už tak nikdy nemohl mít své vlastní děti a šířit tak rasu cikánů.
Po tom všem co prožila, se jí sice dostalo štěstí v podobě milujícího muže, ale i tak trpěla depresemi. Její bratr jí do poslední chvíle velmi pomáhal.
Úřady dlouho popíraly rasový motiv nacistů a Zilli začala za Sinty a Romy bojovat. Bylo to pro ni velmi náročné, ale násilí a utrpení páchané na těchto skupinách nechtěla nechat jen tak bez povšimnutí. Za spravedlnost bojovala i u soudu, kde se postavila vedoucímu tábora pro Romy SS-Rottenführerovi.
V roce 2021 byla vyznamenána Řádem za zásluhy Spolkové republiky Německo za politickou angažovanost v boji proti nacistickým zločinům a anticiganismu.
Odvážná Zilli žila dlouhý, ale poznamenaný život. Zemřela však s pocitem, že splnila, co měla.
Je to přesně 80 let, kdy byl romský tábor v Osvětimi vyhlazen. Stalo se tak v noci z 2. na 3. srpna 1944.
zdroj: plus.rozhlas.cz, Romea.cz
