Bylo jim 10, 13 a 14 let. Měli před sebou celý život. Od tragédie u bludného kamene uplynulo 70 let

Lohme je dnes malé klidné místo na severovýchodě Rujány. Turisté sem míří za přírodou, pobřežím a výhledy na Baltské moře.

Tehdy se ale psal rok 1956 a dnes vyhledávané místo se kdysi stalo třem chlapcům osudným.

Jejich život byl tragicky ukončen a kámen Schwanenstein, tedy Labutí kámen, se stal navždy připomínkou této smutné události.

Je to obrovský bludný balvan, který má podle starších popisů hmotnost přibližně 162 tun. Od břehu ho dělí jen několik desítek metrů a moře je v tomto místě docela mělké. Dnes je to skutečná zajímavost pro všechny návštěvníky Rujány.

Samotný příběh přitom nezačal tragédií.

Začal obyčejnou dětskou zvědavostí.

Začátek roku 1956 přinesl do Evropy mimořádně silné mrazy. Na Rujáně se postupně ochlazovalo, až začalo zamrzat i Baltské moře.

U Lohme se podél pobřeží hromadily ledové kry. Vítr je tlačil k pevnině a vytvářel z nich místy malé ledové kopce. Pro dospělé znamenalo takové počasí hlavně komplikace. Pro děti z nedalekého domova to ale bylo něco úplně jiného.

Dětský domov stál nad pobřežím a žilo v něm v té době přibližně 110 dětí. Byly mezi nimi děti, které přišly o rodiče, i takové, které neměly možnost vyrůstat ve vlastní rodině.

Mezi ně patřil právě čtrnáctiletý Uwe Wassilowsky. Podle pozdějšího svědectví doufal, že si ho jeho matka spolu se dvěma sestrami jednou odveze do Hamburku.

Dalším byl třináctiletý Manfred Prewitz.

A potom tu byl nejmladší z trojice, Helmut Petersen. Jemu bylo pouhých 10 let.

Jejich osudy se lišily, ale všichni vyrůstali ve světě, kde rozhodnutí dospělých často určovala, kde budou bydlet a s kým budou žít. O to obyčejnější musely působit chvíle, kdy mohli být prostě jen dětmi.

A právě takový den přišel 12. února toho roku.

Chlapci si tehdy hráli u pobřeží. Led byl všude kolem a moře vypadalo jinak než obvykle.

Starší rekonstrukce události popisuje, že trojice přecházela mezi ledovými krami a zkoušela, jak daleko se dá po zamrzlém moři dojít. Pro děti to byla hra. Každý další bezpečný krok znamenal možnost dostat se o něco dál.

Labutí kámen nebyl žádným tajemným místem uprostřed moře. Byl vidět z pobřeží. Vzdálenost člověk odhaduje jako několik desítek metrů.

Jenže led mění pohled na vzdálenost.

A to co je ve vodě překážkou - jim mohlo připadat jako cesta.

A když se cesta jeden den zdá bezpečná, dítě asi jen těžko chápe, proč by další den měla být nebezpečná.

Chlapci se proto k pobřeží vrátili i následující den.

Tentokrát už ale nebylo nic stejné.

Byla neděle 13. února 1956.

Rujána byla několik dní pod sněhem. U pobřeží ležel led a moře bylo sevřené zimou. Balvan měl na sobě sníh a led a mezi ním a pevninou vzniklo něco, co vypadalo jako pevný most.

Ledová plocha dávala možnost přejít z pobřeží až k balvanu.

Chlapci se po ní vydali plní zvědavosti a očekávaného dobrodružství.

V té chvíli ještě nemuselo nic působit jako začátek tragédie. Kdyby se počasí nezměnilo, možná by se za chvíli otočili a vrátili zpátky. Jejich výprava by třeba po návratu do domova skončila jen napomenutím.

Jenže počasí se změnilo.

Vítr začal sílit.

Nad mořem se zvedla sněhová vánice. Vlny začaly narážet do ledu u pobřeží. A led, po kterém chlapci před chvílí přešli, přestal být tou pevnou cestou. Začal se rozpadat.

V jednu chvíli se mezi Labutím kamenem a břehem otevřela voda.

Chlapci zůstali na kameni.

Z pevniny je pořád bylo možné vidět. Byli jen několik desítek metrů daleko. Jenže těch několik desítek metrů teď představovalo rozbouřené moře plné ledu.

Tehdy to nebylo tak, že by nikdo nevěděl, kde jsou. Problémem bylo dostat se k nim.

Ostatní děti, které byly u pobřeží, upozornily dospělé v dětském domově. Zpráva se rychle rozšířila po Lohme. Do záchrany se začali zapojovat místní lidé.

Přinesli žebříky, tyče a další vybavení, které mohlo být použitelné při pokusu dostat děti zpátky na břeh.

První pokus vypadal velmi nadějně. K Schwanensteinu měl vyrazit člun.

Jenže vlny byly čím dál silnější a mezi nimi se pohybovaly kusy ledu. Člun se ke kameni nedostal. Led ho začal zasypávat a záchranáři museli pokus vzdát.

Na kameni přitom pořád stáli tři kluci. Čekali. A všichni na břehu věděli, že nemůžou čekat dlouho.

Do akce se zapojili příslušníci pobřežní pohraniční brigády. Na místo dorazili i sovětští vojáci, kteří byli rozmístěni nedaleko v Ranzowě.

Někteří muži se pokusili dostat ke kameni přímo přes vodu. Byli jištěni a snažili se postupovat i v extrémních podmínkách.

Voda byla úplně ledová a plavat mezi kusy ledu v silném větru bylo v podstatě nemožné.

Lidé na břehu mezitím na chlapce křičeli.

Podle pozdějších vzpomínek volali záchranáři i přihlížející, aby zachránili alespoň nejmladšího z nich.

Situace se mezitím pořád zhoršovala a naděje v záchranu se zmenšovala .

V dnešní době by člověka napadlo několik možností. Vrtulník, záchranářský člun, potápěči.

V roce 1956 ale žádná z takových možností nebyla samozřejmostí. Navíc počasí ničilo jeden plán za druhým.

Z Berlína měl přiletět vrtulník. Kvůli bouři ale nemohl vzlétnout.

Záchranáři se pokoušeli o nemožné. Z přístavu v Sassnitzu vyrazil rybářský kutr. Ani ten k Lohme nedorazil. Na přídi se rychle tvořila námraza a loď začala být kvůli ledu nebezpečně přetížená. Posádka se proto musela vrátit.

Pomoc se snažila dostat na místo i pozemní cestou.

Jednotka z Prory vyrazila směrem k Lohme, ale v hlubokém sněhu se její technika nedostala včas tam, kam potřebovala.

Každý další pokus narážel na stejný problém.

Třem promrzlým chlapcům nebylo možné nijak pomoct.

Odpoledne přešlo ve večer. Teplota dál klesala.

Záchranné práce pokračovaly až do setmění.

V určité chvíli už lidé na břehu přestali hlasy chlapců slyšet.

Okamžik, kdy se naděje změnila v čekání na potvrzení nejhoršího.

Nebylo totiž pochyb o tom, co se s člověkem v takových podmínkách stane.

Tři děti byly venku v mrazu, vystavené větru a sněhu, bez možnosti pohybu, kterým by si aspoň trochu udržovaly tělesné teplo.

Když se setmělo, záchranáři už nemohli udělat nic dalšího. Lidé se začali rozcházet.

Na Labutím kameni zůstali Uwe, Manfred a Helmut.

Tentokrát už sami.

Ráno bylo moře klidnější.

To, co bylo večer nemožné, už tentokrát bylo mnohem jednodušší. K Schwanensteinu se znovu vytvořila ledová cesta a muži se mohli vydat ke kameni.

Na místě je čekal smutný konec celé záchranné akce.

Chlapci byli zmrzlí.

Podle svědectví byli spojeni do jediného velkého kusu ledu a ze zmrzlé masy byly vidět jejich boty. Muži museli použít sekery a krumpáče, aby jejich těla uvolnili.

Po několika hodinách záchranné akce tak konečně dostali zesnulé děti z kamene.

Bylo po všem.

Uwe Wassilowsky se nedožil patnáctých narozenin.

Manfred Prewitz zemřel ve třinácti letech. Žil se svým otcem v obci, do dětského domova nepatřil.

Helmut Petersen byl nejmladší. Některé zdroje ale uvádějí, že mu bylo 9 let.

Chlapci byli pohřbeni na hřbitově v Nipmerow, části Lohme.

Rozloučení se konalo 17. února 1956. Jejich příběh nezůstal jen místní pamětí.

V dalších desetiletích se na tragédii vzpomínalo různým způsobem.

Zvláštní místo má kniha pro děti.

Už v roce 1957 napsal spisovatel Egon Schmidt knihu nazvanou Drei Jungen im Eis, tedy Tři chlapci v ledu. Vycházel ze skutečné události v Lohme, ale příběh pozměnil. V jeho vyprávění byli dva z chlapců zachráněni.

Kniha se později dočkala třinácti vydání a v roce 1959 získala cenu ministerstva kultury. Skutečná událost tak dostala podobu literárního příběhu, ve kterém ještě existovala naděje na šťastný konec.

Ve skutečnosti ale 13. února 1956 žádný šťastný konec nebyl.

Samotný dětský domov měl dlouhou historii.

Za války v něm byly umístěny děti v rámci tehdejšího programu evakuace dětí z ohrožených oblastí. Po válce objekt sloužil různým účelům a později se znovu stal dětským domovem.

Nakonec byl provoz ukončen až v roce 2007.

Je na tom ale i něco, co dojme a zahřeje

Byly to právě děti z tohoto domova, které se později zasloužily o připomínku osudu tří zesnulých chlapců. Byli z nich už dospělí lidé a na své kamarády, kteří umrzli, nikdy nezapomněli. A tak se rozhodli, že jim vytvoří pomník, který sami financovali.

V roce 1995 byl proto na hřbitově v Nipmerow na jejich hrobě instalován nový pamětní kámen.

Jejich jména tak zůstala spojena s místem, kde kdysi žili.

Dnes už od události uplynulo sedmdesát let.

Rujána se změnila. Zanikla Německá demokratická republika, změnily se hranice i celý způsob života lidí na ostrově. Dětský domov, který tehdy znal každý, už nefunguje.

Ale Schwanenstein zůstal.

Pořád leží kousek od pobřeží.

Když je počasí klidné, nepůsobí nijak hrozivě a jen těžko si člověk představí, co tragického se na něm kdysi odehrálo.

Ano, byl od pobřeží v podstatě jen kousek, ale ten únorový den se ukázalo, že i několik desítek metrů může být za určitých okolností vzdáleností, kterou už člověk nedokáže překonat.

A tak po Uweovi, Manfredovi a Helmutovi zůstal příběh o dobrodružství, které špatně dopadlo. Zůstala tři jména na hrobě, pamětní kámen od již dospělých kamarádů a samostatná pamětní tabule na pobřežní cestě nedaleko Labutího kamene.

zdroj: https://www.ndr.de/geschichte/schauplaetze/Unglueck-auf-dem-Schwanenstein-Drei-Jungen-im-Eis%2Cschwanenstein102.html

https://archiv.preussische-allgemeine.de/2016/paz2016-06.pdf

https://das-blaettchen.de/2024/01/das-%E2%80%9Echemnitzer-kinderheim%E2%80%9C-auf-ruegen-67926.html

https://de.wikipedia.org/wiki/Schwanenstein