Článek
Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Tak se to vždy říkalo. Ale být schopen ublížit tomu nejcennějšímu, čímž naše děti bezpochyby jsou, to už není jen zoufalost, ale dle mého také obrovská troufalost.
Dívat se na své nemocné dítě, kterému nedokážeme pomoci, musí být velmi bolestné pro každou milující maminku.
Když se ale nemocnému dítěti snaží pomoci všichni lékaři a osoba nejbližší, kterou maminka je, se snaží o pravý opak, pak je tady něco velmi špatně.
Co se odehrává v ženě, která má takovouto myšlenku? A která tu myšlenku dovede k realizaci?
Maminka, která zvolila tento ojedinělý a velmi smutný krok, si bezesporu nevěděla rady s komplet celým životem.
Případ otřásl internetem a lidé jsou jako vždy na dvou stranách. Pochopení, ale také odsuzování.
Tato maminka je samoživitelka. Nemá ani rodinu, žádnou pomoc okolí. Její syn je bohužel onkologicky nemocný. Ona se rozhodla, že život svého syna ukončí. Důvod? Podle informací takový, že nechtěla, aby tady po její sebevraždě zůstal sám.
Prostě jsem chtěla, aby to všechno skončilo, aby byl klid. Nechtěla jsem ho tady nechat samotného. Když jsem dál nemohla, hledala jsem, jak to skončit. Já bych skočila pod auto.
Nikomu nepřísluší tuto ženu soudit. Nevíme, čím si v životě prošla a zřejmě stále prochází. Jen si kladu otázku, jak se může v hlavě vůbec zrodit taková myšlenka. Ukončit život svého dítěte i svůj.
Máme skutečně právo rozhodovat o životě, který nám nepatří? I v případě eutanazie musí s ukončením života souhlasit pacient.
Dokážu si představit, jak bolestný musí pro maminku být pohled na vážně nemocné dítě, kterému nedokážete pomoci. Ale rozhodnout o ukončení jeho života si myslím nemám právo. Ať je situace jakkoli špatná. A hlavně si myslím, že nemám právo ukončit život svého dítěte proto, že se nedaří v životě mě samotné.
Samozřejmě jsou názory, že kdo jiný by měl na to mít právo, než člověk, který to dítě nosil pod srdcem a dal mu život. Ani tak nesouhlasím, že nám život našich dětí patří a máme právo mu ho vzít.
Daná maminka si podle všeho již delší dobu prochází špatným psychickým stavem, její čin se dá z určitého úhlu pohledu pochopit. Také je smutné, že ani jí samotné nebyl nikdo schopen pomoci. Zůstala na všechno úplně sama. Myšlenky na to, že tohle vlastně ani není život a rozhodnete se trápení syna i své ukončit, jsou u slabších povah obvyklé. Jiná věc je, když tuto myšlenku opravdu uskutečníte.
Osobně bych vyhledala pomoc odborníků již mnohem dříve. Snažila se dostat ze svízelné psychické i životní situace. A to právě kvůli dítěti. Jenže ne každý má tu sílu k nějakým krokům. Zkrátka nevidíte jiné východisko. Není už vůbec žádná motivace žít. Pocit, že takhle už to zůstane na věky.
Následky mohou být katastrofální, jako v tomto případě. Zde se pomoci mamince začalo dostávat až v nemocnici, kde už ale bylo v podstatě pozdě. Tak či tak se jedná o pokus o zabití.
Příběhy dětí v Motole jsou si velmi podobné. Ale všichni se drží naděje a snaží se co nejvíce pomoci. Všechny maminky tady zažívají stejný smutek a trápení. V tomto případě se ale jedná o zcela opačný přístup maminky. Zde se žena rozhodla, že tady na tomto světě nechce být a tak tady nemůže zůstat ani její syn, protože by tady bez ní zůstal sám. Otázkou tedy je, zda chtěla pomoci od trápení jemu, sobě či oběma.
Skutečně už není vidět ani malé světýlko naděje, že se zase vše k dobrému obrátí? Říká se přece, že nic netrvá věčně, ani to zlé.
Ale ano, nesuďme něčí činy, když jsme nebyli na jeho místě. Ale hlavně, více si všímejme toho, co se kolem nás děje. A pokud můžeme, pomozme.
Zdroje: Extra.cz
