Článek
Ještě před třiceti lety po člověku zůstalo několik alb s fotografiemi, dopisy uložené v šuplíku a možná deník schovaný ve skříni ( Já sama ho dokonce měla zakopaný u babičky a dědy na zahradě. Dnes, když se blížím k padesátce, zpětně trochu nechápu, proč jsem už jako mladá myslela na smrt a na to, co po sobě v deníku zanechat. Ani mi nedocházelo, že na zahradě jej vlastně může vykopat kdokoli. ). Potom si rodina rozdělila osobní věci, zavzpomínala a život šel dál.
Dneska je všechno jinak.
Skoro všichni po sobě zanecháváme digitální stopu. Tisíce fotografií v mobilu, e-maily, zprávy, účty na sociálních sítích, internetové bankovnictví, cloudová úložiště, digitální peněženky nebo přístup do různých aplikací. A mám pocit, že jen málokdo přemýšlí, co se s tím vším stane, až tu jednou nebudeme.
Možná vás to nikdy nenapadlo. Přitom právě digitální dědictví začíná být jedním z největších problémů moderní doby.
Rodina často neví ani heslo
Když někdo zemře, pozůstalí většinou řeší pohřeb, dědictví nebo osobní věci. Jenže stále častěji narazí na nový problém – telefon nebo třeba tablet, který nejde odemknout.
Uvnitř můžou být poslední fotografie, videa, důležité dokumenty nebo zprávy, které by třeba rodina potřebovala. Jenže bez přístupového hesla se k nim často nedostane.
Stejné je to s e-mailovými schránkami nebo cloudovými úložišti. Hodně lidí používá silná hesla a dvoufázové ověření. Z bezpečnostního hlediska je to sice správně, ale po smrti se tahle ochrana může změnit v nepřekonatelnou překážku.
Profily, které dál žijí vlastním životem
Možná jste si toho už všimli.
Na sociálních sítích se občas objeví připomínka narozenin člověka, který už několik let nežije. To je samo o sobě mrazivé, pro mě naprosto nepříjemné.
Lidé, kteří ani netuší, že tento člověk už nežije, mu na profil napíšou přání. Nemají zkrátka ponětí, že druhá strana už jejich zprávu nikdy neuvidí. To je většinou u lidí, kteří měli naprosto neznámé nebo jen letmé online přátelé, ke kterým se ani nedostane, že člověk na profilu zemřel. Blízcí přátelé to většinou ví. Ale s profilem nikdo nic neudělal, protože se k němu jednoduše nedokáže dostat.
Někdy profil zůstane beze změny celé roky. Jindy se promění ve vzpomínkové místo, kam přátelé chodí zapálit symbolickou virtuální svíčku.
Podle výzkumníků z Oxfordské univerzity budou profily zemřelých na sociálních sítích v budoucnu představovat obrovský archiv lidských životů. Jestli budou současné trendy pokračovat, může jich být během tohoto století víc než profilů žijících uživatelů.
To otevírá otázku, kterou si lidstvo nikdy nemuselo pokládat.
Komu teda vlastně patří digitální vzpomínky?
Nejde jen o fotografie
Za digitálním dědictvím se neskrývají jen rodinné fotky.
Jsou to třeba rozepsané knihy, pracovní dokumenty, hudba, videa, rodokmeny, recepty, ale taky účty, smlouvy nebo kryptoměny v hodnotě milionů korun. Soukromé zprávy WhatsApp atd.
Když o nich rodina neví nebo se k nim nedostane, můžou prostě navždy zmizet.
Některé technologické společnosti už ale umožňují určit takzvaného kontaktního správce účtu. Člověka, který může po smrti majitele požádat o přístup k určitým datům nebo účet spravovat.
Jenže většina lidí o téhle možnosti vůbec neví.
Může někdo zneužít účet zemřelého?
Bohužel ano.
Bezpečnostní experti upozorňují, že neaktivní účty můžou být lákavým cílem podvodníků. Když získají přístup k e-mailu nebo sociálním sítím, můžou se vydávat za zemřelého nebo kontaktovat jeho známé. To je dost morbidní a nemravné.
Naštěstí se tohle neděje až tak často.
I proto odborníci doporučují, aby rodina po úmrtí co nejdřív řešila taky digitální účty a přístupy.
O digitální závěti nepřemýšlí skoro nikdo
Když se mluví o dědictví, většina lidí si představí dům, auto nebo úspory.
Jenže náš život se už dávno z velké části přesunul do digitálního světa.
Možná právě tam máme uložené to nejcennější – fotky dětí, videa rodičů, hlasové zprávy od lidí, kteří už třeba nejsou mezi námi. Soukromé věci a spoustu informací z našeho života.
A přesto o tom skoro nemluvíme. Přitom by stačilo jediné.
Sepsat přehled důležitých účtů, určit člověka, kterému důvěřujeme, a zjistit, jaké možnosti nabízejí jednotlivé služby pro správu účtu po smrti.
Není to příjemné téma.
Ale stejně tak není příjemné psát závěť.
Jenže takové rozhodnutí můžou jednou ušetřit našim nejbližším velkou spoustu starostí i bolesti. A leckdy i nechtěného šoku z některých zjištěných skutečností, pokud se do našeho telefonu dostane někdo, komu by jsme ho nikdy nesvěřili, případně před kým měly být některé věci utajeny.
Není to technologie. Je to živá vzpomínka
Možná jednou nebude nejcennější to, co po sobě zanecháme v bance nebo v šuplíku.
Ale bude to poslední hlasová zpráva, fotka z obyčejného nedělního oběda nebo krátké video, které jsme natočili jen tak, aniž by jsme tušili, že je třeba poslední živou vzpomínkou na nás samotné. A naši blízcí se k němu budou pořád vracet.
Právě proto není digitální dědictví jen otázkou technologií.
Je to otázka vzpomínek. A těch nejcennějších věcí, které po sobě člověk může zanechat.
Za sebe si myslím, že o těchto věcech by jsme neměli mlčet jen proto, že jsou nepříjemné. Nikdo z nás si nechce připouštět, že jednou odejde. Ale několik minut věnovaných uspořádání našeho digitálního života může jednou ušetřit našim nejbližším spoustu nepříjemností a nám dá už teď klid na duši.
Jenže my si myslíme, že po nás zůstanou jen věci. Ve skutečnosti ale zůstávají hlavně vzpomínky v různých digitálních podobách. A ty mají pro rodinu leckdy mnohem větší cenu než jakýkoliv majetek.
Byla bych moc ráda, kdyby si po přečtení tohoto článku každý z nás položil jedinou otázku: Kdyby se mi zítra něco stalo, věděli by moji nejbližší, jak se dostat k tomu nejcennějšímu, co po mně zůstane? A dostane se k mým soukromým věcem člověk, kterému skutečně věřím?
Použité zdroje:
https://support.apple.com/cs-cz/102431
Oxford Internet Institute: The Future of the Dead on Facebook (2019).
