Článek
Malý Josífek se narodil v Ostravě, do židovské rodiny. Byly mu pouhé 3 roky, když byl i s rodiči deportován do ghetta v polské Lodži.
O tři roky později skončil s rodinou v Osvětimi.
Jeho příběh je neuvěřitelný. Ačkoli po letech utrpení prosil Boha, aby ho už nechal zemřít, byl snad vyvolen, aby přežil a mohl nám svůj příběh vyprávět.
Za vším stála také jeho velmi odvážná maminka, která dokázala malého chlapce ukrývat i na takových místech, kde všichni měli jasný ortel smrti.
Když byli odvedeni, malý chlapec si vzal s sebou do kapsy kabátu malou ocelovou lžičku a letadýlko.
Mám jednu lžičku a jedno letadlo. To byly jediné dvě věci, které přežily holocaust. Devět set třicet tisíc jiných lžiček zůstalo v Osvětimi, protože ty byly buď stříbrné, nebo jiné barvy. A Němci to všecko posbírali. Ta lžička byla v mém kabátě.
Tehdy ještě netušil, že i právě díky lžičce přežije.
Vzhledem k tomu, že vlivem útrpných podmínek se jeho vývoj zastavil, nevyrostly mu ani zoubky. Mléčně vypadly. A tak i když se náhodou naskytl kousíček jídla, neměl jej jak pozřít.
Maminka mu právě díky jeho schované lžičce dokázala jídlo namačkat a rozkouskovat tak, ať se chlapec alespoň trochu nasytí. Díky ní dokázala otevřít konzervu nebo se snažila s ní strouhat mrkev.
V prvním koncentračním táboře v Lodži byl Josífek mezi nejmenšími vězni. Pouhé dvě děti přežily a jedním z nich byl on. Díky mamince a nápadu dalších uvězněných Židů zázrakem přežil schovaný na půdě tábora:
„Otevřeli půdu a nutili mě, abych po žebříku vylezl nahoru. Tam jsem si mohl lehnout na břicho vedle matky a nesměl jsem se pohnout. Jenom dýchat jsem mohl, protože tam nebylo moc místa.“ Mezitím se pod ním odehrávalo smutné odebírání dětí nacisty. „Slyšel jsem, jak řvou. Některé brali bez nějakého velkého cirkusu, prostě je brali. Ale nejhorší bylo, že když vzali matky, které byly s malýma děckama, třeba byly pod tři roky, tak ty jim prostě vzali a potom bylo ticho, protože už ani nemohly brečet.“ To bylo pro Josífka velmi těžké, měl v té době zánět ucha a moc ho to bolelo. Nevydat ani hlásku bylo ale záchranou.
Po celé tři roky i dále s malým chlapcem putoval jeho kabátek. A stále mu byl dobrý, protože nerostl. Dokonce i boty mu zůstaly. Zničené, ale velikostně mu stále seděly.
A tak se dostává po třech letech do Osvětimi. Jízdu v dobytčáku má dodnes v paměti. A také to, kdy viděl svého tatínka. Ten mu věnoval políbení, které bylo bohužel poslední. Otce zavraždili injekcí do srdce v dalším táboře, kam byli všichni převezeni. Byl to nejhorší tábor Stutthof.
„Přišel tam nacistický důstojník a ptal se, kdo chce vitamíny. Všichni stáli a nikdo neodpověděl. To byli všechno polští Židé. Říkali, že kdo chce vitamin C anebo aspirin, tak má udělat krok vpřed. A ti Poláci mu říkali, aby to nedělal, že je to lež. Ale můj táta udělal krok vpřed a oni ho vzali na ošetřovnu. Položili ho tam na stůl. V prostředku toho stolu je díra. Je to z kamene. A dali mu injekci do srdce a byl mrtvý,“ vypráví dnes již 87.letý pan Josef Salomonovič.
Tady jeho maminka opět velmi riskovala a snažila se, aby její dítě přežilo. V noci ho vzala do náruče a šla velmi tiše na wc, které patřilo dozorkyni. Spláchla a čistou tekoucí vodu nabírala do dlaní aby se syn mohl napít. Také se snažila, aby byl s nimi i bratr Josífka: „Měla neuvěřitelnou odvahu. Šla za německou dozorkyní a poprosila ji, aby dala mého bratra k nám do ženského lágru. A stal se zázrak. Asi druhý den přišla dozorkyně a za ruku vedla bráchu. Pořád mrkal očima, na nic neodpovídal, byl v šoku. Od tohoto momentu byl ale pořád s námi. V papírech jsme pak byli já i bratr zapsáni jako dívky,“ vypráví pan Josef.
Další tábor ve Svatavech už je místem, kde malý chlapec nevládne a prosí Boha, aby ho nechal zemřít. Po těle měl 21 vředů a velmi plakal. Ostatním vězňům jeho pláč vadil a tak maminka vystlala bednu pilinami a dřevitou vlnou, a zbědovaného chlapečka dala ven. V pláči a bolesti rozmlouvá s Bohem. Další dny nechápe, proč ho Bůh nenechal zemřít. Má za to, že ho asi neslyšel anebo vůbec neexistuje.
Píše se rok 1944 a malý chlapec je s maminkou a bratrem deportován do dalšího tábora v Drážďanech. Tady maminka i s bratrem vykonávají těžkou práci a malý Josífek je celé dny sám. Neví co ho ještě čeká. I tady se musí schovávat. Maminka ho při kontrolách ukrývala v barelu s montérkami. Tady už chlapec nezvládl být ticho a vydal nechtěně hlásek. Nacisté jej objevili a rozhodli, že druhý den bude zastřelen.
Druhý den však nastává bombardování Drážďan roku 1945 a Josífek s maminkou zázrakem přežijí.
Po té přichází pochod smrti. I z tohoto se jim podaří vymanit, když maminka řekne svému synovi, aby se přikryl dekou i přes hlavu, ať není vidět jak jsou vyholení. Pak už byli ukrýváni u sedláka z obce Brnířov. Když nastalo osvobození americkou armádou, již 7 letý Josífek se vrací do své rodné Ostravy.
Jeho vzpomínky na nekonečné 4 roky utrpení jsou dodnes živé.
V důchodovém věku začal intenzivně mapovat historii věznění rodiny v nacistických lágrech. O svých zkušenostech dítěte, které přežilo holocaust, vyprávěl na přednáškách po celém světě.
O svou ocelovou lžičku málem přišel v koncentračním táboře Osvětim-Birkenau v roce 1944, kdy jim po očistě v takzvané sauně, stříhání a holení vzali všechno, co jim nesebrali do té doby.
Pátral po dokumentech v muzeích koncentračních táborů a v archivech. Kvůli originálům transportních listin ze Stutthofu, na kterých byli s bratrem zapsáni jako Josefa a Michaela, jel do národního archivu ve Washingtonu. Přednášel o holocaustu na různých místech světa. Stále si klade otázku, jak to, že přežil, když muselo zahynout jeden a půl milionu židovských dětí.
Dnes je přesvědčen, že Bůh není, protože jinak by to nemohl dopustit.
Zdroje: ttps://www.pametnaroda.cz/cs/salomonovic-josef-20200820-0
hhttps://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/lzicka-mu-pomohla-prezit-salomonovic-prosel-osvetimi-i-stutthofem-369662
