Článek
Vlastimila Šrůtková je zapsána v paměti národa. Narodila se roku 1918 ve Vídni. Její život nepatřil mezi nejrůžovější. Celoživotní dřina jí ale nadělila dlouhý věk. Jak se říká, měla tuhý kořínek.
Manžel, se kterým měla čtyři děti, byl podle jejích slov tyran. Přestože s ním měla rodinu, nikdy mu netykala.
Ač by si většina z nás myslela, že nejsmutnější vzpomínky měla tato žena na válku nebo komunisty, není to tak. Ani na dobu, kdy její děti emigrovaly a ona s nimi ztratila kontakt. Nejvíce ji bolí vzpomínka na manžela, který vlastnil turistickou chatu a ona tam celý život pracovala, až do svých 70 let. Byl jím ředitel sítě hotelů, ke kterému měla celý život úctu. Měl o dvacet let více, velmi na sebe dbal a on naopak své ženě tykal. Vlastimila přiznává, že ho nikdy nemilovala, protože byl velmi autoritativní a potrpěl si jen na luxus. V životě se zrovna nenadřel. Byl ale velmi umanutý a tlačil na všechny, dokud nedostal, co chtěl. A tak jeho nátlaku podlehla i paní Vlastimila a stala se jeho ženou.
Na chatě tvrdě dřela a personál jí říkal, že z toho jednou umře.
Nejhůř mi bylo, když jsem makala jako blbec na té Macoše. To byly galeje, on by manžel ze mě sedřel kůži. Úplný tyran to byl. Mně se na něm nelíbilo vůbec nic, ale já jsem se mu líbila. Celý život jsem mu vykala, protože na tykání to nebylo. Měla jsem s ním sice čtyři děti, ale na tykání to nebylo.
Co naopak milovala, bylo její dětství s dědečkem. Hřála ji u srdce vzpomínka, kdy chodila s dědečkem po Vídni a on jí kupoval pečené kaštany. Na dědečka vzpomíná jako na pohledného muže, který vždy chodil rovně a před nikým se nehrbil. Vyznával Tyršovo sokolské heslo „přeskoč, přelez, ale nepodlez“. A byl to právě on, kdo vybral své vnučce jméno. S druhým dědečkem zase chodila bubnovat, když například vyhlašoval, že bude výstava králíků a podobně.
Už od dětství sportovala, a snad právě proto i ve svých sto letech dokázala vyjít dvě patra schodů bez jakéhokoli zadýchávání se nebo bolestí nohou.
V době války jí zavřeli tatínka, protože poslouchal zahraniční rozhlas, a to bylo tehdy zakázané. Kousek od nich se ukrývalo sedm parašutistů, a tak celá oblast byla obklíčená a oni měli strach vycházet z domu. Konec války jí udělal radost, tatínek přežil a znovu se shledali.
Tato pamětnice, která přežila všechna úskalí s úctyhodný věkem, byla na druhou stranu ráda, že její tři dcery zůstaly ve Spojených státech, protože tady byla situace velmi špatná. I když jí děti samozřejmě chyběly, věděla, že jsou v pořádku a nic se jim nemůže stát.
Když se po třicetileté dřině na hotelu, kde musela denně vařit snad 300 jídel, rozhodla skončit, oznámila svému muži „Já už to dělat nebudu!“
Chyběl jí poslední rok do důchodu a byla už velmi unavená.
A právě když jí bylo sto let, rozhodla se dokumentaristka Eva Tomanová natočit o této ženě dokument s názvem NAROZENA 1918.
Vlastimila byla i v tomto věku žena plná síly. Skvělá vypravěčka svého života a také sršela vtipem. Tělo jí fungovalo dokonale, nic ji nebolelo, nepotřebovala naslouchadla ani brýle. Budila respekt a jedinečnost, perfektně jí to myslelo.
Konec života trávila v bytě na Kampě a nikdy si na nic nestěžovala.
„Dnešní svět se mi líbí. Někteří lidé stále něco hledají… Já ne. Jsem spokojená. Nerada bych to zakřikla, ale nemám žádné choroby, k doktorům nechodím. Co mi dělá radost? Abych vám pravdu řekla, dělá mi radost všechno. Ráno se probudím, dám si dobrou snídani. Mám slušné sousedy, obchody jsou blízko. Jen přeběhnu ulici a jsem na Petříně.“
Tato velmi vitální a stále svěží paní zemřela ve svých 103 letech, dne 11. května 2022.
Zavzpomínat na tuto dámu můžeme ve videu, kde s ní měl rozhovor známý moderátor Martin Veselovský. Svůj životní nadhled si udržovala až do konce.
Zdroje: Aktuálně.cz, Paměti národa.cz
