Článek
Dita Polachová zjistila, že je židovka, až ve třetí třídě. Netrvalo dlouho a byla i s rodiči transportována. Do Terezína musela šlapat i kus cesty pěšky. Zde ji čekala babička. Její dědeček už se s ní ale nesetkal. Nepřežil.
Po příchodu do Terezína pobývala Dita několik týdnů v katakombách bez oken. Život v Terezíně se podle jejích slov ještě dal snést. Když byli po více než roce povoláni k transportu do Osvětimi, jejich dny lidského života byly sečteny. Život v Osvětimi je o všechno důstojné a lidské připravil.
Transport proběhl v přeplněném „dobytčáku“, jak se těmto vlakům říkalo. Dav stojících lidí s nulovými hygienickými podmínkami. Spoustu lidí cestu nepřežilo.
Příjezd do koncentračního tábora byl pro dívku naprostým šokem. Hned po příjezdu museli do studených sprch, dostali oblečení po lidech, kteří zemřeli. Pokud se tomu oblečení vůbec dalo říkat. Byly to už jen roztrhané cáry.
Poznala lidi, kteří byli v Terezíně také a do Osvětimi odjeli už dříve. Setkání bylo ale plné smutku a otázek. Ti lidé už nebyli k poznání. Měli zvláštní výrazy a vyboulené oči.
Byli k nepoznání a mluvili divně: že vyletíme komínem, že skončíme v plynové komoře… Já si pořád opakovala, že neumřu, neumřu.
V krutých podmínkách přišla již po pár týdnech o svého tatínka, kterému bylo pouhých 44 let.
Dita Polachová byla vybrána pro hlídání knih. Ty byly zakázány a musely být skryty. Mladá knihovnice hlídala 12 knih a mohla se alespoň opírat o teplý komín, který v tomto bloku rodinného tábora byl.
Dívku měla čekat smrt jako ostatní děti. Když ale probíhala selekce samotným doktorem Mengelem, Dita zalhala o svém věku a se svou maminkou byla odvezena do pracovního tábora v Hamburku jako potřebná lidská síla. Ta lež o jejím věku ji zachránila.
Krátce po osvobození obě onemocněly tyfem. Maminka bohužel nepřežila a Ditě tak z celé rodiny zůstala jen babička, která přežila válku v Terezíně.
Když potkala zcela náhodně muže, kterého vídala v Osvětimi a který tam dělal učitele, byla šťastná. Byla to pro ni spřízněná duše, která věděla, co hrůzného se v táboře dělo.
Byl to později známý spisovatel Ota Kraus. Ten si Ditu vzal za svou ženu a ona jako velmi mladá otěhotněla. Na mateřství se necítila a tak jí pomáhala její babička. Narodila se jim holčička a také chlapec. Dcera ale byla bohužel nemocná a žila pouhých dvacet let.
Život paní Dity nebyl jednoduchý. Po péči o dceru se starala také o manžela, který podlehl vážné nemoci a její syn duševně onemocněl. Později trpěl i fyzicky, byl upoután na invalidní vozík. Také on Ditě zemřel. Zůstala jí jen vnoučata, která tady zanechal. Je už také prababičkou.
Ač se život s osvětimskou knihovnicí nemazlil, dnes je jí krásných 94 let. Žije v Izraeli, kam se se svým manželem odstěhovala již v roce 1949 a do rodné Prahy jezdí dvakrát ročně.
Na svého muže vzpomíná jako na toho, kdo ji vedl.
Všechno rozhodoval Ota, já tehdy vůbec neměla své názory, své plány, nechala jsem se vést. Ota byl vzdělaný, rozumný, nesmírně jsem ho ctila.
I tato dáma je důkazem toho, co se tehdy dělo a co není možné pochopit. Viděla bídu, nemoci, šedý kouř valící se z komínů a neuvěřitelný zápach po celém táboře. Vyhrožování smrtí a kruté zacházení.
I přesto všechno, co si zažila v táboře i v soukromém životě, je to dodnes čilá dáma. O jejím příběhu byla napsána kniha s názvem Odložený život: skutečný příběh osvětimské knihovnice, kterou napsala sama Dita.
