Článek
Dříve pojem předmanželská smlouva nebyl tolik znám. Lidé se zkrátka vzali a na nějaký rozpad manželství se nemyslelo, ani se nerozvádělo tak často, jak je tomu dnes.
Starší lidé rádi upozorňují na to, že se dnes všichni rozvádějí kvůli každé prkotině, že dnešní manželství nic nevydrží, že chybí úcta k manželskému svazku a manželskému slibu jako takovému.
Tyto smlouvy týkající se majetku se uzavírají zejména v manželstvích, kde je jeden, nebo oba partneři velmi movitý. Ale není výjimkou, že na tyto věci myslí i dejme tomu jiná vrstva populace.
Když se nad tím člověk zamyslí, skutečně to vypadá tak, že už předem počítáme s rozvodem a hlavně s tím, že bude mezi kdysi se milujícími lidmi panovat taková nenávist, že nebudou schopni se domluvit na rozdělení majetku a financí.
Je to vůbec v pořádku? Už předem smýšlet tímto způsobem?
Jsou zřejmě jedinci, kteří chtějí mít tak nějak se vstupem do manželství klid na duši. Třeba to ani není o tom, že své drahé polovičce nevěří, ale už zkrátka přemýšlí jinak než tomu bylo kdysi a soudy musely zdlouhavě řešit majetkové vyrovnání.
Nebo také může být důvodem, že se například velmi movitý muž tímto ujistí, že si ho žena nebere jen pro peníze. V dnešní době taky ožehavé téma.
Přeci jen ale člověk přemýšlí nad tím, kde se v lidech takové smýšlení vůbec vzalo.
Od kdy jsou peníze a majetek víc než pouto mezi dvěma lidmi? Kde je nějaká důvěra tomu druhému? Proč si ho vůbec bereme, když nám jde hlavně o to, abychom o nic v případě rozvodu nepřišli?
Když se s někým rozvedu, má mi být útěchou to, že mi zůstane alespoň majetek?
Tak to jsem asi z jiné školy. Na srdci mi zůstane jizva zcela jiného charakteru.
Konec lásky
Jsou nesporně případy, kdy jeden z manželů začne dejme tomu hrát automaty, dělat dluhy, přicházejí exekuce atd. V tomto případě jsme rádi, že náš majetek je chráněn nějakou smlouvou, pokud to tedy dobře chápu.
Jako vše, i tohle téma má svá pro a proti. Výhodu je to, že smlouva může být uzavřena až během manželství. Tedy nemusíme svému partnerovi už před svatbou naznačovat, že mu nevěříme. A když se nám v průběhu manželství na toto téma změní názor, můžeme si i potom vše právně ujednat.
Z dnešního pohledu je to určitě velmi rozumná věc. Svět se mění, vztahy nejsou to co bývaly, manželství už není tím posvátným co dříve, kdy se třeba i kvůli dětem vše vydrželo. A přeci jsme si slíbili, že v dobrém i zlém atd.
Dnes už se na to nehledí.
Dnes než aby děti vyrůstaly v hádavém prostředí nebo nějakém násilí, tak volíme raději právě rozvod. Proč to vydržet kvůli nějakému slibu. Je nutné zachovat si svou úctu.
Ale pořád si tak nějak neumím pomoct. Když by mi můj nastávající naznačil, že si vše předem ujedná v této smlouvě, nejspíš by mě jeho smýšlení o mě samotné zabolelo.
Nemám tuto zkušenost, tak netuším, jak se třeba takový člověk cítí. A nemusí to znamenat, že mi nevěří, může to znamenat právě to, že v dnešní době je důležité být rozumný. Asi záleží na úhlu pohledu každého.
Tak, či tak, starší generace toho vydržela hodně. I bez těchto smluv a následných rozvodů. A taky mám pocit, že se nehroutí kvůli každé blbině, mají tuhý kořínek, něco zažili.
