Článek
Autor zmíněného článku má naprostou pravdu v tom, že předávat si děti jako nějaký nákup v tašce je opravdu smutný konec kdysi láskyplného příběhu.
Ano, život je těžký a nežijeme v pohádce. Rozvody jsou dnes velmi časté. A jsou to právě děti, které trpí nejvíce.
Když už není jiné cesty a rozpad je opravdu nevratný, není ale asi ani pro děti dobré, aby žili v nefungujícím manželství plném hádek. Rozvod volí většina těch, kteří chtějí mít tak nějak vše oficiálně nebo ti, kteří se právě nedokáží dohodnout a jejich nemožnost domluvy skončí před soudem. Důvody má každý jiné a nikomu do toho nic není.
Co se týká střídavé péče, jsem také toho názoru, že děti by měli mít jednu výchovu, jedno zázemí, svůj pocit klidu a bezpečí.
Při střídavé péči ten klid asi najdou jen stěží. A už vůbec ne, pokud je to jak píše autor, že předávání probíhá stylem „před barákem jak nákup v tašce“. Jak se asi takové dítě musí cítit?
Je ale také pravdou, že na děti mají právo oba rodiče. Smutné je, že se rodiče perou o své vlastní děti a kolikrát se těch dětí ani nezeptají, jak by to vlastně chtěly ony. Samozřejmě jsou-li v adekvátním věku. Názor, že děti patří k matce, je tak nějak předhazován odjakživa. Ale skutečně je matka vždy lepší než otec?
Já to vidím z pohledu svého. Do mých 12 let mě vychovávala babička. Důvody zde šířit nebudu, ale když si vzpomenu, jak mi bylo, když přišla jednoho dne matka a skoro násilím mě odvedla pryč, ještě teď mě srdce bolí.
Nezajímalo ji, jak moc mi chybí babička, ten domov, který jsem do té doby měla, to láskyplné prostředí atd. Najednou jsem musela žít s ní a jejím přítelem. Kterého jsem se celé své dětství bála. Vím, není to přímo téma střídavé péče, ale od té doby jsem pendlovala mezi matkou a babičkou, kam jsem kolikrát měla chuť utéct. Nikdo se mě nezeptal, jak se cítím nebo co bych si přála. I když je to dávno, na mé psychice se to značně podepsalo.
dítě má právo na oba rodiče
Nevím, zda děti patří k matce nebo k otci, v právu jsou oba stejně. Ale za sebe si myslím, že nejdůležitější není právo jejich, ale právo dítěte. A pokud to je jen trochu možné, myslet hlavně na to, aby se po rozvodu cítilo nejlépe právě ono. Mít co nejméně šrámů na duši. Dokazovat si přes dítě, kdo je víc a kdo vyhrál, je opravdu smutné a nevyzrálé jednání.
Také jsme chtěli být spravedliví, jak jeden k druhému, tak i k našemu synovi, a měli jsme ho každý 14 dnů. Naštěstí nespadáme mezi rodiče, kteří se nemohou ani cítit a nepředáváme si ho stylem nákupu v tašce-tatínek chodí k nám a vztahy fungují právě kvůli synovi velmi dobře, návštěvy o Vánocích nebo trocha společného času ani jednoho z nás nezabije.
Ale ten pohled, kdy se dítě musí co 14 dnů stěhovat s několika bágly tam a z pět, tam taková výchova a tam zase onaká… Navíc tatínek má novou přítelkyni, a chce trávit čas i s ní. Syn ji zatím nepřijal. Navíc je otec více pracovně vytížený a nemá na syna tolik času jako já.
Po uvážení jsme se dohodli, že bude asi nejlepší, když bude v klidu tam, kde vyrůstal a za tatínkem půjde kdykoli bude chtít. Ale vždy na několik dnů v měsíci si ho otec vezme. Syna jsem se ptala, zda to vidí stejně. Chvíli smutně přemýšlel, ale pak souhlasil.
Myslím, že tady ale hraje roli, že má tatínek novou paní a že by se časem s otcem necítil tak jako dřív. Tatínek na něj už nějakou dobu vysílá prosby, aby se stýkal i s ní, a on to bohužel vnímá jako nátlak a odmítá. Otec to naštěstí chápe, i když ho to mrzí, netlačí na něj.
Nadále se budeme snažit, aby se náš důkaz tehdejší lásky cítil co nejpříjemněji. Zůstáváme přáteli a scházíme se občas všichni tak jak tomu bylo dřív. Opravdu to jde. Když oba chtějí. Úplnou rodinu mu už ale nikdy nevrátíme.
Vše chce svůj čas, a hlavně vnímat jak to celé cítí naše děti. A že opravdu nejsou nárokovatelné jako nějaká věc. Mají svou duši a nejsou nástrojem k pomstě ani k pocitu vítězství rozvodového klání. Někdy je třeba si něco odříct, máme-li skutečný zájem o klid našeho potomka.
