Článek
Všichni jsme to tak měli. Povinná školní docházka, sedět x hodin v lavici, v dřívějších dobách dokonce s rukama za zády a velký respekt k paní učitelce.
Veškeré učivo musí umět také všechny děti, bez ohledu na to, zda jim to jde, nebo zda je to zajímá.
Jasně stanovené přestávky, kdy si musí děti stihnout nachystat věci na další hodinu, zajít na WC. Pití a jídlo pouze v určenou velkou přestávku.
Klasicky učitelé poukazují především na to, co je na dítěti špatně. Neumí dostatečně učivo, jeho výkres není zrovna ukázkový, chování je katastrofální, zase zapomněl pravítko atd. atd. A ať toho není málo, dáme jim ještě tři domácí úkoly a zítra dvě písemky.
Pochval a rozvíjení přirozeného talentu je opravdu málo. Alespoň v mém blízkém okolí.
Při školní docházce taky bohužel čím dál častěji dochází k šikaně mezi dětmi.
Někteří rodiče absolutně nesouhlasí s tímto zažitým a starým režimem. Nedokáží si představit, že by jejich dítě mělo takhle v uvozovkách trpět.
Setkávaly jsme se s mnohem větším množstvím lidí i jiných podnětů, než kdyby absolvovala klasickou školu, kde je vše neměnné, kde se nemůže najíst, když má hlad, dojít si na záchod, když potřebuje…
Paní Zdeňka je jednou z těch, která zastaralý režim neuznává a své dítě učí sama.
Pro spoustu lidí je uznávaná propagátorka toho, že to jde i jinak. A hlavně svobodněji pro naše děti.
Svobodné vzdělávání i v dnešní době spoustu rodičů zavrhuje. Když jsme to zvládli my, musí to přeci zvládnout i naše děti. Co by z nich pak bylo, že? Ve škole mají jasný řád a musí se naučit respektovat, plnit povinnosti a naučit se žít v kolektivu. A spoustu dalších důvodů, pro které je svobodné vzdělávání jen novodobý výmysl, který dělá z dětí rozmazlené fakany. Přežili jsme to my, přežijí to i ony.
Podle paní Zdeňky je absolutně nemorální nutit dítě chodit do školy, když nechce.
Odvážné tvrzení, za které se na ni krom jejích příznivců také může spoustu lidí dívat jako na blázna.
Problém vidí také v rodičích. Kdo chce, přeskládá si priority a udělá si to tak, aby nemusel být v práci od-do, ale věnuje se dítěti a domácímu vzdělávání, které nemusí probíhat pouze mezi čtyřmi stěnami domova. Paní Zdeňka, která založila projekt DĚTI JSOU TAKY LIDI, má tak zcela jasný názor.
Škola je dle jejích slov jen útlak a nesvoboda. Sama nemá právě příjemné vzpomínky na svou školní docházku.
Děti, které ve škole zlobí, jsou okamžitě trestány, ať už učitelem poznámkou nebo třeba důtkou, popřípadě jsou trestány doma.
Jiné děti reagují uzavřením se do sebe.
Na každé se pohlíží jako na nepřijatelné. Vymyká se. Po pravé příčině se moc nepátrá, přičemž je to většinou právě proto, že jsou děti nátlakem k něčemu nuceny. Ke kázni, k učení, k zákazu jídla a pití mimo stanovený čas atd. K respektování kolektivu a toho, jak to v něm funguje. Snášet, když si na dítě učitel „zasedne“.
Svobodná vůle dítěte tak není žádná.
S tím jde ruku v ruce popíraní vlastních emocí, názorů a strach. A tak začne rebelovat, nebo je mimo kolektiv, uzavřené a opět nějaké „divné“.
Jaké dopady to má na nás v dospělosti si často ani neuvědomujeme. Už se tak chováme zcela automaticky. Popíráme sami sebe, jdeme směrem, jaký určuje společnost a většina. Někdo řekl, že toto se hodí a toto už ne, toto musíme a tohle už zase nesmíme a my v tomto módu jedeme celý život.
Nemám jednotný názor, vidím pozitiva v domácím vzdělávání, ale i školní kolektiv nás učí přizpůsobovat se různým situacím, něco vydržet, mít kamarády mezi svými vrstevníky atd.
Osobně mám na školu je hezké vzpomínky. Šikana tehdy vůbec nebyla, mezi dětmi byla soudržnost. Mám-li to ale srovnat se svými dětmi, tady už problémy byly poměrně značné. Od šikany po špatnou psychiku. Na domácí vzdělávání si přesto netroufám. Vše jsme vždy vyřešili jinak ku prospěchu všech, především tak, aby se cítily dobře děti.
