Článek
Když mě moje matka čekala, byla jsem její třetí těhotenství. Kdyby za sebou neměla už předchozí dvě žádosti o potrat před komisí, nejspíš bych na tomto světě nebyla. Ale na třetí zpověď už neměla sílu a bylo to pro ni ponižující. A tak se rozhodla, že mě bude muset donosit, i když vůbec nechtěla.
Příchod mé osoby na svět ji podle všeho nikdy nepotěšil. Otec? Sama nevěděla, kdo to je. Byla mladá. Alespoň tak se mi vše v průběhu času mého života doneslo.
Její odstup a v podstatě žádný cit neunesla moje babička. A ta mě také vychovala. Měla jsem překrásné dětství u dědy a babičky, kde jsem zažila tolik lásky, že nic lepšího mě snad ani nemohlo potkat.
Babička, ač byla velmi nemocná, starala se o mě s takovou péčí, až mě to později dojímalo. Pamatuju si, jak mě táhla v třeskutém mrazu do školky na sáňkách, protože jsme to měli daleko a já bych to asi neušla. Měla obrovské bolesti, ale péče o mě se nikdy nevzdala.
Matka za mnou tu a tam přišla na návštěvu. Nejvíce si na ni vzpomínám, když mi bylo deset. To pro mě koupila krásný dárek, který mě tak moc potěšil na duši. Byla tehdy velká oslava u babičky na zahradě. Společnost mi dělal i můj milovaný pejsek, kterého jsem po odchodu hrozně oplakala.
Ve škole jsem měla spoustu kamarádů, všichni mě měli rádi. Byla jsem tak nějak šťastné dítě. Občas se někdo našel, s otázkou, zda nejsem z dětského domova, když do školy chodí pořád jen babička atd. Ale nijak jsem se tehdy ještě netrápila. Láska babičky mi vše vynahrazovala.
Hřejivý domov u babičky v mých 12 letech nečekaně skončil.
Matka se rozhodla, že už u ní nebudu a v podstatě násilím i přes můj pláč mě odvedla do jejího bytu. Babička nemohla vůbec nic dělat, měla na mě právo. Tam s ní žil její přítel, později manžel. Ač byl velmi přísný a budil respekt, cítila jsem, že mě má ale raději než moje matka. A tehdy mi začalo všechno docházet.
Začala jsem citově velmi strádat. Vyrvala mě z mých kořenů, z místa, kde jsem cítila domov a lásku. Babička mi strašně chyběla a pořád jsem k ní utíkala. Když jsem byla poslušná a měla jsem v pořádku školu, mohla jsem k babičce na víkend.
S příchodem těhotenství, tentokrát už chtěného, vše skončilo.
Víkendy u babičky už byly jen velmi zřídka. Často jsem musela hlídat jejich potomka, tedy mého nevlastního sourozence. Místo, které mělo být mým druhým domovem se mi čím dál více hnusilo. Cítila jsem se tam nemilovaná. Očekávaný sourozenec ale měl tolik lásky a pozornosti, že mi to rvalo srdce.
Po materiální stránce mi nikdy nic nescházelo. Ale laskavá náruč maminky nebo otce, to jsem nikdy nepoznala. Ani dnes, když už mi táhne na 50. Co jsem si zažívala tady popisovat nechci, ale nic příjemného to nebylo. Manželství mé matky šťastné nikdy nebylo. Často jsem se třepala strachy, co nastane. Nevlastní otec dokázal být velmi zlý. Ne ke mně. K mé matce. Romantická láska to opravdu nebyla.
Když jsem nabyla zletilosti, dostudovala jsem a chtěla jsem mít také trochu svůj život. Parta kamarádů, diskotéky atd. Zkrátka být se svými vrstevníky. Ne jen stále hlídat mladšího sourozence.
Bohužel nebo možná bohudík jsem na to doplatila. Jednoho večera jsem měla opět hlídat, ale já už se naštvala a nepřišla domů. Trest byl okamžitý. Vyhazov z domu. Jako bych byla prašivý pes. A moje matka? Ani slůvkem se mě nezastala.
I tentokrát jsem našla záchranu a laskavou náruč u své babičky.
Vzhledem k tomu, že nemám sílu psát dál, už jen ve zkratce.
To, že byla moje matka tehdy mladá, to pochopit umím. Ale mně už je skoro 50 a dodnes je mezi námi mráz. O nějaké vysvětlení, nápravu nebo cit se nikdy nesnažila. Necítí nic ani k mým dětem. Samozřejmě vnoučata ze strany mého nevlastního sourozence miluje a je často s nimi. Společné Vánoce jsem nikdy s nimi nezažila.
Nedokážu jí už nikdy odpustit, a to z jediného důvodu. Když jsem měla zdravotní potíže a odvezla mě sanitka, po návratu k babičce tam přišla za mnou. Větu, kterou tehdy vyřkla, nemůžu ani publikovat. Tehdy mi zasadila krutou ránu do srdce a ve mně se už navěky všechno uzavřelo.
Děkuju dodnes Bohu za mou milovanou babičku, která tady semnou už spoustu let není. Byla skvělá a velmi milovala i mé děti, které ještě viděla. A měla jsem dokonce takové štěstí, že jsem měla hned tři milující babičky. Ano, i maminka od mého nevlastního otce mě milovala víc, než své vlastní vnoučata. A babička ze strany mého vlastního otce si ke mě cestu taky našla. Protože to cítila jako správné.
Snad proto si dodnes rozumím hlavně se staršími lidmi. Mám k nim velkou úctu a vážím si všeho, co prožili. Jsou plni moudrých slov.
Dnes už ani jedna babička není v mém životě. Ale já na ně nikdy nezapomenu. Daly mi toho tolik, že z toho budu čerpat po zbytek života.
Lásku matky ani otce jsem tak nezažila a už nikdy nezažiju. Můj otec už také nežije. Ta rána v duši je pořád bolavá jako by mi stále bylo těch 12 let.
Jen se ptám - Proč, mami? Vždyť já mám přece tvoji krev a stejně jako ty, mám i srdce. A co ti udělaly mé děti, tvá vnoučata? Já neměla matku a ony babičku. Copak já nebo ony za něco můžeme?
Snad se tam nahoře na mě nebudou zlobit, když nedokážu odpustit. Ale ten šrám je tak moc hluboký. Neodsoudila jsem ji, nevím, co si v mládí prožívala nebo co ji formovalo. Ale bohužel vidím, že ji to vůbec nemrzí. A to je dalším důvodem, proč nedokážu odpouštět.
I mě tato smutná zkušenost formovala. Nevěřím lidem, jsem velmi uzavřený člověk, zato se srdcem na dlani a upřímnou duší. Dnes mi naštěstí hřeje srdíčko láska mých dětí.
Chybíš mi, babičko moje milovaná. Tvé staré ruce, tvé výborné buchty a tak laskavý pohled tvých modrých očí…
