Článek
Události posledních dnů mě naprosto zasáhly a šokovaly.
V krátkém čase hned tři alarmující zprávy. Vykřičník tam shora. ZASTAV SE!
Při jednom běžném nákupu vidím známého. Je posmutnělý. Vidí mě, ale nereaguje. Když vycházím z obchodu, stojí tam a čeká. Čeká na mě. Začíná pod rouškou přetvářky vesele, ale pak přijde pro mě nečekaná informace.
„Já jsem taky na všechno sám, to mi nemusíš ani říkat, jak ti je.“
„Ale ty nejsi sám, máš přece přítelkyni, dítě a rodinu.“
„Jsem sám. Už nemůžu ani chodit do práce. Ze dne na den jsme se dozvěděli, že moje přítelkyně má nádor. Je to zlé. Má před sebou poslední měsíce života. Musím se starat o děti a pak i o ni. Teď je ještě v nemocnici.“
Nezmůžu se na víc, než že na ně myslím a budu držet pěsti, aby to dobře dopadlo. Ve skutečnosti po příchodu domů klesám do křesla a brečím. Proč? Proč mladá žena, matka dvou holčiček? Z plného zdraví tak krutý ortel!
Vím, že to dobře nedopadne. Prognóza je jasná. Věřit na zázraky? Na ty věřím celý život. Bohužel se zatím žádný nestal. Přemítám o tom, kdo to tam nahoře vlastně řídí, podle čeho vybírá, proč mě to zase tak moc zabolelo u srdce.
Nejhorší je, že tato maminka dvou dětí odmítá přijmout realitu. Chce bojovat. Jenže tato diagnóza je naprosto bez šance. Její život se scvrkává na život na vozíku a poslední projížďky pod nebem.
Když na to konečně už tak moc nemyslím, přichází další šok.
„Ahoj, špatná zpráva. M… měl mrtvičku. Je to zlé.“
„Cože? Proboha vždyť mu není ani 45! Nejhodnější člověk na světě, co adoptoval dvě děti!“
Mám neskutečný vztek a nenacházím slova. Mladý muž, nepije, nekouří, sportuje a nade vše miluje svou rodinu. Přichází krutý zásah. Proč? Proč zase právě on, tak čistá duše, tak mladá?
Vůbec ničemu nerozumím a přestávám mít chuť žít. Nenávidím toho nahoře a nechci už s ním kamarádit. Den za dnem roním slzy pro ty dva zraněné a zasažené osudy. A zároveň mi dochází, jak křehký život je. A jak odporně nespravedlivý je. Jak bere to dobré a to zlé přežívá.
Když z lítosti a nekonečných otázek přecházím do vzteku a odporu vůči životu, přichází třetí zpráva. Smrt zasáhla 42letého známého z ulice. Včera tady byl a dnes už není. Důvod smrti? Oběsil se.
Nechápu už vůbec nic. Chci něco rozbít, řvát. Ale už nemám ani kousíček síly. Sebevražda je rozhodnutí každého z nás. Ten člověk už žít nechtěl. Ale mladá žena a maminka žít chce. Zodpovědný tatínek dvou adoptovaných dětí už má myslet na nejhorší? V tomhle věku?
Tohle je ta Boží spravedlnost? Tohle je ten život? Co dobrým bere vše a zlým dopřává? Protože přesně takhle to na mě působí. A to má lidi motivovat k tomu, aby byli fér, starali se o své zdraví, byli hodní, upřímní a já nevím co ještě?
Každý dobrý člověk bude po zásluze potrestán. Tak to prostě je.
Nikdy tu vesmírnou spravedlnost nepochopím. Zmařené mladé životy, děti bez rodičů a navždy zlomená srdce.
Co to znamená pro mě? Co mi tím chtějí ti nahoře říct? Že mám být raději potvora? Jenže já to neumím a ani umět nechci. Jsem právě jedna z těch, která se neustále dopuje různými bylinami, vitamíny, je tak přehnaně pro všechny chápavá a obětavá.
Vím, že život je vzácný a vážím si ho. Ale žít neustále ve strachu, jestli i mě nečeká něco podobného, jestli to, jaká jsem, vůbec někdo nahoře vidí, to přece není život, ale dech plný jednoho velkého otazníku, jak dlouho ještě dýchat budu…a zda to všechno mělo vůbec smysl, když někdo třeba ani neuvidí, jak jeho dítě skládá maturitu.
