Epidemie strachu: Proč se „nemoc z větrníků“ šíří internetem, nikoliv vzduchem

Když se v krajině objeví vysoké stožáry s rotujícími listy, část místních obyvatel začne pociťovat úzkost, nespavost, bolesti hlavy nebo závratě. Tyto příznaky jsou skutečné a dotyční lidé jimi prokazatelně trpí, přesto se vědě dodnes nepodařilo prokázat, že by jejich příčinou byl fyzikální vliv samotných turbín. Profesor Simon Chapman z University of Sydney, který se tématu dlouhodobě věnuje, dospěl k závěru, že se jedná o typickou ukázku sociogenního onemocnění. Jeho výzkum ukázal, že stížnosti na zdraví se objevují téměř výhradně v komunitách, kde aktivně působí odpůrci větrné energie a kde se šíří varování před jejich škodlivostí. V oblastech, kde výstavba proběhla bez výrazných mediálních kampaní postavených na strachu, lidé podobné zdravotní potíže prakticky nehlásí.

Klíčem k pochopení tohoto problému je nocebo efekt. Zatímco u placeba nám víra v lék pomůže k uzdravení, u noceba nám víra v hrozbu skutečně vyvolá fyzické symptomy. Pokud je člověk neustále vystavován informacím o tom, že neslyšitelný infrazvuk ničí jeho zdraví, začne své běžné únavě nebo stresu přisuzovat nový, externí význam. Mozek pak na základě tohoto očekávání spustí stresovou reakci, která vede k reálnému zhoršení zdravotního stavu. Studie potvrzují, že hladina infrazvuku z větrníků je v běžné vzdálenosti od obydlí výrazně nižší než zvuky, které produkuje náš vlastní krevní oběh nebo mořský příboj. Problémem tedy není samotná turbína, ale narativ, který ji obklopuje.

V českém prostředí se debata často točí kolem estetiky krajiny, ale zdravotní argumenty se objevují stále častěji. Je důležité si uvědomit, že psychika hraje v našem vnímání okolního prostředí zásadní roli. Pokud lidé vnímají větrnou elektrárnu jako symbol vnucené změny, na které se podíleli bez možnosti ji ovlivnit, jejich nespokojenost se snadno přetaví do fyzické nepohody. Transparentní komunikace a zapojení občanů do projektů se tak ukazují být mnohem účinnějším lékem na syndrom větrných turbín než jakékoli technické úpravy samotných strojů. Pochopení, že náš strach může být stejně hmatatelný jako hluk stroje, je prvním krokem k racionální diskuzi o energetické budoucnosti.