Článek
Ty situace dobře znám. Dva roky jsem žila v permanentní úzkosti a zažívala každodenní panické ataky. Měla jsem obavy vycházet z domu. V supermarketu jsem několikrát nechala košík s nákupem a musela utéct ven. Nedokázala jsem přijít na vánoční jarmark vlastních dětí a pohybovat se ve společnosti. Bála jsem se lidí, sama sebe a svých pocitů. Neustále jsem žila ve strachu, kdy a kde mě přepadne další záchvat strachu.
Změna je nevyhnutelná.
Sanitka u nás doma byla skoro každý týden, jako rodinná návštěva. Následoval roční kolotoč vyšetření a obcházení lékařů, abych nakonec skončila v čekárně s receptem na Neurol. V tu chvíli mi to celé došlo, jediný, kdo mi může pomoc, jsem já sama. Byla jsem ráda, že po fyzické stránce jsem v pořádku, a zároveň vyděšená, že všechny příznaky jako bušení srdce, třes, mdloby, svírání na hrudi mi způsobuje moje hlava.
Rozhodla jsem se svému strachu čelit a začala každý týden docházet na terapii. Zažívala jsem dny, kdy jsem odcházela a připadala si, jako kdyby mě přejela parní lokomotiva, ale nechtěla jsem se za žádnou cenu vzdát. Potřebovala jsem vědět, co se ve mě děje a proč nedokážu svůj život žít naplno. Moje velké téma na sezeních byla nejistota a strach ze smrti. Mnozí z vás, kteří v životě zažili panickou ataku dobře vědí, o čem mluvím. Obava o život ve chvíli, kdy dostanete záchvat, je to nejděsivější, co jsem zažila. A nikdy by mě nenapadlo, že za pár měsíců se smrti budu dívat do tváře a to když mi zemřel táta. Kruh se uzavřel.
Smrt jako cesta k životu.
Konečno a smrt je v naší kultuře pořád ještě jedno velké tabu. Mně ale pomohla zjistit, kdo jsem, jakou cestou se chci vydat. Co pro mě znamená život a jak ho žít. Poprvé v životě jsem se mohla vynořit z hlubiny a zhluboka se nadechnout.
Žila jsem v šedivém světě, pod potrhanou oblohou. Dívala se skrz okno a viděla všechny ty barvy, světlo a život, ale nedařilo se mi dlouhou dobu vyjít ven. V hlavě se mi neustále točila myšlenka.
Co kdyby?
Své sny a touhy jsem odkládala na zítřek. Proč? Myslela jsem si, že zítra budu o něco moudřejší, než jsem dnes. Myslela jsem si, že zítra budu o něco živější, než jsem dnes. Myslela jsem si, že budu o něco mladší, než jsem dnes.
Ne.
Zítra budu starší. Budu mít méně odvahy. Budu se vymlouvat. Už nechci nic odkládat, protože zítřek možná přijde, ale možná ne. A právě v té myšlence je ukrytá ohromná síla, která může náš život nastartovat tím správným směrem. Jaký by byl váš život, kdybyste vystoupili ze zóny pohodlí? Žili bez ohledu na to, co si myslí ostatní? Nebáli se přešlapů a selhání?
Když se máš rozhodnout, rozhodni se hned teď. Já se odhodlala, že napíšu svůj první článek v životě a musím vám říct, že je to zatraceně dobrý pocit. Míň se bát.
