Hlavní obsah

Když jsem poprvé žádala o podporu, myslela jsem, že to ustojím. Odcházela jsem se slzami

Foto: Freepik

Najednou jsem neměla na měsíční platby

Ztratila jsem práci a poprvé v životě stála na úřadu práce. Netušila jsem, že mě víc než samotná výpověď zasáhne okamžik, kdy mi na účet dorazila první podpora.

Článek

O výpovědi se říká, že přijde jako rána z čistého nebe. U mě to bylo spíš pomalé dusno, které nakonec prasklo. Firma, ve které jsem pracovala osm let, začala šetřit. Nejprve zrušili benefity, pak oddělení a nakonec i mě.

Pamatuji si, jak jsem držela v ruce papír s razítkem a snažila se působit klidně. „Není to osobní,“ zaznělo. Jenže pro mě to osobní bylo. Hypotéka, energie, běžné výdaje. Najednou jsem si uvědomila, jak tenká je hranice mezi stabilitou a nejistotou.

Úřad, formuláře a ticho čekárny

Na úřad práce jsem šla s pocitem, že selhávám. Přestože rozum říkal, že propouštění je běžná věc, emoce si jely vlastní scénář. Čekárna byla plná lidí, kteří se tvářili stejně rozpačitě jako já. Nikdo se nikomu nedíval do očí.

Úřednice byla věcná a profesionální. Vysvětlila mi, že pokud splňuji podmínky odpracovaných měsíců, mám na podporu nárok. Vyplnila jsem žádost, doložila potvrzení o výši příjmu, podepsala několik formulářů a odešla domů s pocitem zvláštního prázdna.

Pak začalo čekání.

Každý den jsem kontrolovala e-mail i bankovní účet. Nešlo jen o peníze. Šlo o potvrzení, že systém funguje. Že člověk, který léta pracoval a odváděl pojištění, nezůstane ze dne na den úplně bez prostředků.

Byly to tři týdny napětí. Tři týdny, kdy jsem si přepočítávala rozpočet a přemýšlela, kde ubrat.

Částka, která znamenala víc než číslo

Jedno ráno mi přišla notifikace z banky. Připsaná částka. Podpora v nezaměstnanosti.

Nebyla vysoká. Rozhodně to nebyla výplata, na kterou jsem byla zvyklá. Ale v tu chvíli to bylo něco víc než peníze. Byla to jistota, že mám čas. Čas hledat novou práci, čas nadechnout se a nejednat ve stresu.

Rozplakala jsem se. Ne proto, že bych byla šťastná. A ne proto, že bych byla zoufalá. Byla to směs úlevy, vyčerpání a přijetí reality.

Teprve tehdy jsem pochopila, že podpora v nezaměstnanosti není almužna. Je to most mezi tím, co bylo, a tím, co teprve přijde.

Dnes už práci mám. Jinou, možná lepší. Ale na ten pocit, kdy jsem poprvé viděla připsané peníze a věděla, že to zvládnu, nikdy nezapomenu.

Zdroje: Vlastní zkušenost / Autorský článek

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz