Článek
Když nás švagr Petr pozval na nedělní oběd, těšila jsem se. Neviděli jsme se skoro půl roku a děti se vždycky dobře bavily. Představovala jsem si klasickou rodinnou pohodu. Polévku, trochu smíchu a možná odpolední procházku.
Jenže už při příchodu do jejich bytu jsem měla zvláštní pocit.
V kuchyni vonělo smažené maso a na stole stála velká mísa bramborového salátu. Vedle ní ale leželo něco, co mě zarazilo víc než samotné jídlo. Několik velkých lahví Pepsi coly a miska plná čokoládových tyčinek.
„Vezměte si, co chcete,“ mávl Petr rukou. „U nás se na dietu nehraje.“
Jeho desetiletý syn Matěj už seděl u stolu. V ruce držel sklenici Pepsi coly, kterou sotva dopil, a bez váhání si nalil další.
„U nás je to prostě v rodině“
Matěj byl vždycky spíš silnější dítě, ale tentokrát mě překvapilo, jak moc se za poslední rok změnil. Pohyboval se pomalu a zadýchával se už při chůzi z pokoje do kuchyně.
„Nechceš radši vodu?“ zeptala jsem se opatrně.
Matěj jen pokrčil rameny. Odpověděl za něj jeho táta.
„Prosím tě,“ zasmál se Petr. „U nás je obezita v rodině. Já byl taky takový.“
A zatímco to říkal, dolil synovi další sklenici Pepsi coly.
Nevěděla jsem, jestli mám něco říct. Seděla jsem tam s vidličkou v ruce a sledovala, jak Matěj během oběda vypil dvě velké sklenice Pepsi coly a mezi sousty si bral čokoládové tyčinky.
Moje dcera mezitím běhala na zahradě s jejich psem. Matěj zůstal sedět u stolu.
Zvyky, které děti kopírují
„On na sport není,“ vysvětlovala švagrová Lenka. „Ve škole ho to nebaví.“
Později jsem zjistila, že většinu odpolední tráví u počítače nebo s mobilem.
Jenže problém nebyl jen v něm.
Petr si přidal třetí porci masa, Lenka mezitím vytáhla z mrazáku dort na dezert. A Matěj otevřel další láhev Pepsi coly.
„Vidíš, to je genetika,“ pokračoval Petr, když si všiml, že ho sleduju. „Můj táta byl taky velký chlap. Prostě rodinná tradice.“
Jenže když jsem se kolem sebe rozhlédla, napadlo mě něco jiného.
Na stole nebyla voda. Nebyla tam zelenina. A za celé odpoledne jsem neviděla nikoho z nich jít ven.
A právě to mě přimělo přemýšlet, jestli někdy nepoužíváme slovo genetika jen jako pohodlné vysvětlení.
Co si z toho děti odnesou
Když jsme večer odjížděli, Matěj seděl na gauči s tabletem. Vedle něj stála téměř prázdná dvoulitrová láhev Pepsi coly.
„Tak zase někdy,“ zavolal Petr od dveří.
Cestou domů jsem na to pořád myslela.
Ne na oběd ani na sladkosti. Ale na tu větu.
„To máme prostě v rodině.“
Možná ano.
Ale někdy se za tímhle vysvětlením neskrývají geny.
Jen zvyky, které děti každý den vidí a které si jednou odnesou do vlastního života.
Zdroj: Autorský článek / Vlastní zkušenost
