Článek
V naší rodině se vždy říkalo, že největší katastrofy začínají dobrým úmyslem. A kdykoliv se někdo pustí do velkého „vylepšení života“, babička jen protočí oči a poznamená: „Hlavně aby z toho zase nebyla nějaká akce.“
Tenkrát jsme ještě netušili, jak prorocká slova to jsou.
Začalo to docela nevinně. Babičku totiž už nějaký čas bolela záda a kolena. Seděla doma na staré pohovce, která pamatovala snad ještě federaci, a při každém vstávání vydávala zvuky, jako když někdo láme suché větve.
Můj tchán Franta se na to jednoho dne nemohl dívat.
„To nejde,“ rozhodl. „Koupíme mamince pořádné křeslo.“
A tak ho také koupil.
Nebyla to jen tak ledajaká židle. Bylo to polohovací křeslo. Takové to moderní, které se dá sklopit dozadu, vysunout opěrku na nohy a člověk v něm může skoro ležet. V obchodě vypadalo dokonale. Prodavač tvrdil, že je to „ideální pro seniory“.
Když ho Franta přivezl domů, byl na sebe docela pyšný.
„Teď uvidíš, jak si budeš lebedit,“ řekl babičce a slavnostně jí pomohl do křesla.
Babička se usadila, trochu se zavrtěla a uznale kývla.
„No… to není špatný.“
Franta zatlačil páčku.
Křeslo se pomalu rozložilo, opěrka na nohy vyjela a babička se ocitla v poloze, kterou by leckdo nazval luxusní.
„Vidíš!“ zaradoval se Franta.
Jenže po deseti minutách nastal problém.
„Franto,“ ozvalo se z obýváku.
„Ano?“
„A jak se z toho… jako… vstává?“
Franta zamrkal.
„No přece takhle,“ řekl a zkusil zatáhnout za páčku.
Nic.
Zkusil ji znovu.
Pořád nic.
Křeslo zůstalo roztažené jako rozvalený gauč a babička v něm ležela jako královna na trůně, jen s tím rozdílem, že z něj nemohla slézt.
„To je nějaký zaseklý,“ zamumlal Franta.
Za chvíli už u křesla stáli tři lidé. Franta, jeho žena a já. Každý zkoušel jinou páčku, jiný úhel a jiný způsob, jak mechanismus přemluvit.
Babička zatím ležela a komentovala situaci.
„Já jsem říkala, že ta stará pohovka je dobrá.“
„Mami, vydrž,“ funěl Franta, když se snažil křeslo nadzvednout.
Jenže ono bylo těžké jako trezor.
Po dalších pěti minutách dorazil i soused Karel, kterého přivolala tchyně z kuchyně.
„Co se děje?“ zeptal se.
„Máma je zaseklá v křesle,“ vysvětlila suše.
Karel chvíli koukal, pak se začal smát tak, že se musel opřít o dveře.
„To je dobrý. To jsem ještě neviděl.“
Nakonec si přinesl šroubovák a začal zkoumat mechanismus pod sedákem.
Babička zatím komentovala každý jeho pohyb.
„Hlavně mě z toho nerozebírejte i s křeslem.“
Po dvaceti minutách se ozvalo kovové cvaknutí.
Křeslo se najednou poslušně zavřelo.
A babička se konečně posadila.
V místnosti nastalo ticho.
Pak se babička pomalu postavila, poplácala sedák a pronesla větu, která u nás doma zlidověla:
„Tak tohle křeslo je výborné. Jen bych v něm příště chtěla mít i tlačítko na záchrannou službu.“
Křeslo v obýváku stojí dodnes. Mechanismus už funguje bez problémů – tedy většinou. A babička si v něm opravdu ráda odpočívá.
Jen pokaždé, když si sedá, někdo z rodiny pronese:
„Má někdo po ruce šroubovák?“
A babička pokaždé odpoví:
„Klid. Když tak zavoláme Karla.“
Od té doby totiž víme jednu důležitou věc.
Dobré úmysly jsou krásné.
Ale někdy je lepší nejdřív vyzkoušet páčku.
Zdroj: Autorský článek / Vlastní zkušenost
