Článek
Nikdy jsem nebyla typ, který by snil o vlastním podnikání. Spíš jsem byla ta spolehlivá. Ta, co všechno zvládne. Děti, domácnost, práci v kanceláři. Roky plynuly a já si zvykla na pocit, že žiju hlavně pro ostatní. A že to tak asi má být.
Jednoho večera, krátce po mých čtyřicátých narozeninách, jsem seděla doma sama. Venku mrholilo, děti byly u babičky a manžel na služební cestě. Zapálila jsem svíčku, kterou jsem dostala jako dárek. Byla hezká, ale po chvíli mě z ní bolela hlava. Silná, chemická vůně. V tu chvíli mě napadlo: šlo by to udělat jinak?
Objednala jsem si sójový vosk, pár knotů a esenciální oleje. Nevěděla jsem o tom nic. První svíčka byla křivá, druhá praskla a třetí neshořela rovnoměrně. Ale ta čtvrtá… ta byla jiná. Když jsem ji zapálila, místnost se naplnila jemnou vůní levandule a já si uvědomila, že se po dlouhé době cítím klidná.
Z koníčku, který měl zůstat tajemstvím
Svíčky jsem začala vyrábět večer po práci. Jen pro sebe. Pak pro kamarádky. Jedna z nich mi řekla, že takhle příjemnou svíčku doma dlouho neměla. Další si objednala tři „do zásoby“.
Začala jsem si zapisovat receptury. Zkoušela jsem kombinace vůní. Učila se, proč knoty hoří tak, jak hoří. Jaký vliv má teplota, sklenice, doba zrání. Najednou jsem měla hlavu plnou nápadů – a srdce, které mě konečně poslouchalo.
Nejtěžší bylo říct si nahlas, že to možná není jen hra. Že by z toho mohlo být něco víc. Když jsem se svěřila doma, slyšela jsem opatrné „no, tak uvidíš“. A od okolí spíš úsměvy než podporu. Ale já cítila, že pokud to aspoň nezkusím, budu si to vyčítat.
Vymyslela jsem název značky podle jedné věty, kterou jsem si psala do deníku v těžších dnech. Věty o světle, které si člověk musí někdy zapálit sám.
První objednávka, první pochybnosti
Pamatuju si úplně přesně tu první objednávku od cizího člověka. Přišla večer, když jsem myla nádobí. Stála jsem nad mobilem a měla chuť brečet. Někdo, koho neznám, chtěl svíčku, kterou jsem vyrobila já.
Pak přišly pochybnosti. Strach. Co když to pokazím? Co když to nevyjde? Co když se zesměšním? Byly dny, kdy jsem chtěla všechno zabalit. Ale pokaždé, když jsem zapálila svíčku z vlastní dílny, připomněla jsem si, proč jsem začala.
Postupně jsem si našla malé odběratele. Kavárnu. Květinářství. Lidi, kteří chtěli svíčky s příběhem, ne jen hezký obal. Pracovala jsem večer, po nocích, unavená – ale šťastná.
Oheň, který už nechci hasit
Dnes mám malou dílnu. Ne velkou firmu, žádné miliony. Ale mám něco cennějšího – pocit, že dělám něco, co dává smysl.
Občas mi napíše žena, že si moji svíčku zapálila v těžkém období. Že jí pomohla zpomalit. Dýchat. Být sama se sebou. A tehdy vím, že to nebyla náhoda.
Po čtyřicítce jsem si nemyslela, že budu znovu začínat. Ale možná právě tehdy už konečně víte, co nechcete. A to je ten nejlepší začátek.
Dnes už vím, že jsem svíčky nezačala vyrábět proto, abych měla značku. Začala jsem je vyrábět, protože jsem potřebovala světlo. A když ho zapálíte sobě, často nečekaně začne svítit i ostatním.
Zdroj: Vlastní zkušenost
