Článek
Obyčejné očekávání
Nikdy jsem nebyla typ, který by si potrpěl na okázalé oslavy. Když jsem letos slavila třiatřicáté narozeniny, těšila jsem se hlavně na klidný večer s manželem a dětmi. Dopoledne jsem strávila v práci, odpoledne jsem vyzvedla syna ze školky a doma upekla jednoduchý koláč. Tak to máme rádi, bez velkého rozruchu.
Od manžela jsem dostala knihu, kterou jsem si přála. Od sestry přišla zpráva plná smajlíků. A pak jsem čekala ještě na jedno přání – od tchyně.
S ní máme vztah… řekněme opatrný. Nikdy jsme si vyloženě neubližovaly, ale cítila jsem, že si mě úplně nepřijala. Jsem prý „moc svá“, málo peču podle jejích receptů a jejího syna prý rozmazluju jinak, než by si představovala. Přesto jsem doufala, že narozeniny jsou příležitostí, kdy se drobné výhrady odkládají stranou.
Telefon zazvonil až večer.
„Tak všechno nejlepší,“ řekla stroze. Bez otázky, bez zájmu. Jen formální věta.
Chvíli jsme mluvily o počasí a o tom, že zdražily potraviny. Pak jsem, možná trochu naivně, poznamenala: „Myslela jsem, že se třeba zastavíte na kávu.“
Na druhém konci se ozvalo ticho. A pak věta, kterou jsem nečekala.
„Dárky ani návštěvy nejsou samozřejmost. To si člověk musí zasloužit.“
Co si člověk musí zasloužit?
Zůstala jsem sedět s telefonem v ruce a cítila, jak se mi svírá žaludek. Nešlo o dárek. Opravdu ne. Kdyby přišla s čokoládou z benzinky, byla bych ráda. Šlo o princip.
Co jsem si měla zasloužit? Že jsem si vzala jejího syna? Že s ním vychovávám její vnouče? Že se snažím každý svátek přijet, i když bydlíme hodinu cesty daleko?
Večer jsem o tom mluvila s manželem. Nejprve to bagatelizoval. „Ona to tak nemyslela,“ řekl. „Víš, jaká je.“
Jenže já už věděla až moc dobře, jaká je. V jejích očích jsem byla ta, která přišla „zvenčí“. Ta, která změnila rodinné zvyky. Ta, která syna odvedla z domu.
Začala jsem si zpětně vybavovat drobnosti. Poznámky o tom, že bych měla víc vařit „poctivě“. Že pracující matky jsou dnes pohodlné. Že dítě potřebuje pevnější režim. Všechno podané s úsměvem, ale vždy s lehkým ostnem.
Možná pro ni byl dárek symbolem uznání. A uznání se podle ní rozdává jen těm, kdo splňují její představy.
Další dny jsem nad tím přemýšlela víc, než bych chtěla. Uvědomila jsem si, že jsem se dlouho snažila jí vyhovět. Pekla jsem podle jejích receptů, jezdila na každou rodinnou oslavu, i když jsem byla unavená. Smála se vtipům, které mi nepřišly vtipné.
A přesto to nestačilo.
Nejvíc mě zasáhlo, že její věta zazněla naprosto vážně. Nebyla to hádka v afektu. Bylo to její přesvědčení. Dárky jsou odměna. Láska je podmíněná.
Jenže já jsem vyrůstala jinak. U nás doma se přálo proto, že někoho máme rádi. Ne proto, že si odškrtl všechny kolonky správného chování.
Dárek, který jsem si dala sama
Týden po narozeninách jsem šla kolem malého obchodu se šperky. Ve výloze byl jemný stříbrný náramek. Zastavila jsem se a bez dlouhého přemýšlení vešla dovnitř. Ne jako gesto vzdoru. Spíš jako tiché rozhodnutí.
Nechci čekat, až mi někdo potvrdí, že jsem dost dobrá.
Když jsem si náramek večer zapínala na ruku, necítila jsem zlost. Spíš úlevu. Došlo mi, že největší problém nebyl v tom, že jsem nedostala dárek. Problém byl v tom, že jsem dlouho čekala na uznání od někoho, kdo ho dává jen pod podmínkou.
Od té doby jsem změnila jednu věc. Přestala jsem se snažit zalíbit za každou cenu. Na oslavy jezdím, když chci. Pomáhám, když mám kapacitu. A když přijde další narozeninový telefonát, už v něm nehledám potvrzení vlastní hodnoty.
Možná si tchyně myslí, že si dárky musíme zasloužit.
Já si dnes myslím něco jiného. Že vztahy, které stojí na podmínkách a odměnách, nejsou vztahy, ale obchod. A že skutečný dárek je pocit, že jsme přijímáni takoví, jací jsme.
A ten si už zasloužím bez výjimek.
Zdroje: Autorský článek / Vlastní zkušenost
