Článek
Pustila jsem paní v tramvaji sednout. Těhotná nebyla. A celá tramvaj se bavila.
Jsou dny, kdy vám všechno jde od ruky. A pak jsou dny, kdy jen otevřete pusu, a přejete si, aby vás pohltila zem. Můj den začal celkem nevinně – ranní tramvaj, klasická tlačenice, každý zabořený do telefonu nebo kafe v kelímku. A já se rozhodla být tím lepším člověkem. No… ne vždy se to vyplatí.
Hlavní část
Bylo krátce po osmé, tramvaj narvaná k prasknutí. Já stála u tyče, zírala z okna a snažila se psychicky připravit na den v práci. A pak jsem ji uviděla – paní kolem třiceti, v delším svetru, s lehce vypouklým bříškem, držela se jednou rukou a druhou si ho – jak se mi zdálo – opatrně podpírala.
Moje vychování naskočilo automaticky: „Sedněte si, prosím…“
Usmála jsem se, vstala a pokynula směrem k místu.
Chvilka ticha.
Pak paní naklonila hlavu a pronesla na celé kolo:
„JÁ NEJSEM TĚHOTNÁ.“
Bum.
Tramvaj ztichla.
A pak – jako když cvakne vypínač – se pár lidí kolem začalo řehtat. Opravdu nahlas. Jeden pán u dveří se dokonce chytil za břicho. Nějaký puberťák točí video. A já? Hořela jsem hanbou tak, že bych mohla pohánět celé MHD.
„Omlouvám se… já jen… myslela jsem…,“ koktala jsem. Ale to už bylo pozdě. Slova venku, pohledy upřené, já rudá jak červená tramvaj. Paní si demonstrativně stoupla vedle mě a dál si četla zprávy na mobilu.
Já vystoupila o dvě zastávky dřív. A šla pěšky. I v dešti. Vážně.
Tenhle trapas mi ležel v hlavě celý den. A přiznám se – dost bolel moje ego i svědomí. Chtěla jsem udělat dobrý skutek, ne někoho urazit. Jenže realita je taková, že komentovat (nebo si domýšlet) cokoliv o těle cizího člověka, byť v dobré víře, je prostě risk.
Doma jsem si pak vyhledala pár článků o tom, jak mozek vnímá trapné situace – a proč se kvůli nim někdy cítíme, jako bychom selhali jako lidi. Odpověď? Protože jsme empatičtí. Protože máme svědomí. A protože nám záleží na tom, jak působíme na ostatní. A to je vlastně dobrá zpráva.
Příště budu opatrnější. Ale rozhodně se nebudu přestat snažit být slušná. Jen si možná radši počkám, až se někdo o místo sám přihlásí.
A pokud mě ještě někdy potkáte v tramvaji, věřte, že místo vám uvolním jen tehdy, když to bude opravdu, ale opravdu, jisté.
Zdroj:
Autorský článek / Vlastní zkušenost
