Článek
„Víš, mám o svého syna strach,“ řekla mi nedávno sestra. Ne snad, že by byl nemocný, nebo že by se dostal do špatné party. Ale něco v jeho očích se změnilo. Chlapec, který ještě před rokem běhal po zahradě a smál se od ucha k uchu, teď chodí se skloněnou hlavou a unavenýma očima. A přitom mu není ani deset let.
Moje sestra je ambiciózní žena. Sama kdysi hrála závodně tenis, chodila na balet, učila se na klavír. Hodně toho ale vzdala, když založila rodinu. Teď mám pocit, že všechno, co jí zůstalo nesplněné, vkládá do svého syna. Jeho rozvrh týdne připomíná spíš kalendář vrcholového sportovce než program dítěte, které by mělo mít čas i na obyčejné hraní.
Pondělí a středa hokej, úterý keramika a večer ještě doučování z angličtiny, čtvrtek klavír, pátek atletika. A víkendy? Zápasy, soutěže nebo vystoupení. Všechno přesně nalinkované, žádný prostor na obyčejný odpočinek.„Aspoň nebude mít čas sedět u mobilu,“ říká často. Jenže já vidím, že ten kluk už skoro nemá čas ani na to být dítětem.
Nedávno se mi svěřil. Seděli jsme u babičky v kuchyni, když šeptem prohodil: „Víš, teto, já už se těším na chřipku.“ Nejdřív jsem myslela, že žertuje. Ale on pokračoval: „Aspoň bych měl pár dnů klid.“ To mě zasáhlo. Představa, že dítě touží po nemoci jen proto, aby si odpočinulo, je děsivá.
Začaly se objevovat i další signály. Někdy schválně tvrdí, že zapomněl věci na trénink. Jindy se snaží zatáhnout s úkolem, jen aby měl chvíli volna. Jeho známky nejsou špatné, ale už nemá chuť vyprávět, co se ve škole stalo. A co je nejhorší – přestal si hrát s ostatními dětmi v ulici. Dřív stavěl bunkry a honil se na hřišti, dnes jen zamumlá: „Nemůžu, mám trénink.“
Když jsem o tom mluvila se sestrou, mávla rukou: „Ale prosím tě, vždyť ho to baví. Každý kluk je občas unavený. A já mu přece dávám příležitosti, které jsem já neměla.“ Jenže já si nemyslím, že tohle je o příležitostech. Spíš o jejích nesplněných snech.
Nechci jí kázat, ale uvědomila jsem si, jak tenká je hranice mezi podporou a tlakem. Ano, děti potřebují podněty, kroužky a zážitky. Ale stejně tak potřebují volno – čas na nicnedělání, na to, aby se nudily, aby samy objevovaly svět.
Můj synovec mi připomněl, že i nejlepší úmysly mohou vést ke špatnému konci. Dítě není projekt, který má naplnit naše ambice. Je to bytost, která potřebuje vyrůst se svou vlastní cestou. Možná by stálo za to se občas zastavit a zeptat se: děláme to pro něj, nebo spíš pro sebe?
