Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že by se mi to mohlo stát. Ne proto, že bych byla naivní, ale proto, že jsem dělala svou práci dobře. Poctivě. Dlouho. Bez velkých řečí, bez konfliktů. Byla jsem ten typ člověka, o kterém se říká: na toho je spoleh.
Když si mě ten den zavolali do kanceláře, nenapadlo mě ani na vteřinu, že bych měla mít strach. Myslela jsem si, že půjde o rutinu. O projekt. O plánování. Místo toho přišla věta, která mi na chvíli vymazala myšlenky z hlavy.
„Musíme se rozloučit.“
To, že mě vyhodili, jsem opravdu nečekala. Ale to, co jsem se dozvěděla později, mi vyrazilo dech mnohem víc.
První reakce byla šokivě klidná. Přikývla jsem. Poslouchala vysvětlení o změnách, o nové vizi, o tom, že to není osobní. Z kanceláře jsem odešla se staženým žaludkem, ale pořád jsem si opakovala, že to musí být omyl. Že se to vysvětlí. Že se někdo spletl.
Jenže nevysvětlilo se nic.
Místo toho se ke mně postupně začaly dostávat drobné střípky. Věty, které nikdo neřekl nahlas. Pohledy. Náznaky. A pak jedno jméno. Ona.
Kolegyně. Nenápadná. Vždycky milá. Vždycky ochotná. Ta, která se uměla usmát přesně ve chvíli, kdy bylo potřeba. A která najednou seděla na mé židli.
Nejdřív jsem tomu nechtěla věřit. Odmítala jsem tu myšlenku. Říkala jsem si, že si to jen spojuji, protože potřebuju viníka. Protože je jednodušší být naštvaná na někoho jiného než si připustit, že jsem ztratila půdu pod nohama.
Ale čím víc jsem slyšela, tím jasnější to bylo. Nebyla to náhoda. Nebyla to restrukturalizace. Nebyla to smůla. Byla to hra. Tichá, nenápadná, ale velmi účinná.
Nejvíc mě ale nebolelo, že mě nahradila. Bolelo mě, že jsem to neviděla. Že jsem si myslela, že stačí pracovat dobře. Že loajalita a výkon jsou ochrana. Že když si držíte svou práci, nikdo vám ji nevezme.
Vztek přišel až později. Ne ten výbušný. Ten tichý, dusivý. Když jsem doma seděla u stolu a přehrávala si situace zpětně. Když mi docházelo, kolikrát jsem ustoupila. Kolikrát jsem byla „ta hodná“. Kolikrát jsem si řekla, že to nemá cenu řešit.
Myslela jsem si, že mě vyhodili neprávem. A dlouho jsem v tom pocitu zůstala. Protože byl jednodušší než pravda.
Pravda byla, že jsem si nevážila sama sebe tak, jak jsem si myslela. A že jsem dovolila, aby o mé hodnotě rozhodoval někdo jiný.
Dnes už vím, že výpověď nebyla ta nejhorší část. Nejhorší bylo procitnutí. Uvědomění, že svět práce není spravedlivý a že slušnost není zárukou bezpečí. A že někdy nejsou rány vidět navenek, ale bolí o to víc.
Neříkám, že jsem to celé přijala hned. Trvalo to. Ale postupně jsem pochopila, že tahle zkušenost mě neoslabila. Jen mi sundala iluze. A donutila mě přestat se schovávat za roli té, která všechno vydrží.
To, že mě vyhodili, jsem nečekala.
Ale to, že mi to jednou pomůže stát si víc za sebou, jsem tehdy nečekala vůbec.
A možná právě v tom byl ten největší zlom.
Zdroje: Autorský článek / Vlastní zkušenost
