Hlavní obsah
Názory a úvahy

Když se prezentuješ jako objekt, společnost tě jako objekt uvidí

Foto: Gemini

Mini top, obojek, šortky skoro jako kalhotky — na koncertě to může „sedět“, na pohovoru nebo u profilu pro hlídání dětí to posílá úplně jiné signály. Neznamená to, že vás někdo může dotýkat. Znamená to však, že společnost čte neverbální kód .

Článek

Sexy, provokativní, svobodná — nebo zoufalá?

Společnost si zvykla, že žena má být sexy. Ale v posledních letech se z „sexy“ stal kult.
Oblečení se zkrátilo, zábrany zmizely a hranice mezi sebevyjádřením a exhibicí se rozplynula.

Psycholožka Dr. Jean Twenge, autorka knihy Generation Me, k tomu píše:

„Současná kultura nás učí, že pozornost je totéž co hodnota. Čím víc jsme vidět, tím víc si myslíme, že existujeme.“

To vysvětluje, proč tolik žen sdílí polonahé fotky, často amatérské, pořízené v ložnici, s popisky o „sebelásce“.
Jenže sebeláska není to, co musíš dokazovat kamerou.
Sebeláska se pozná podle ticha, ne podle filtru.

Histrionská duše v moderním těle

Psychologie zná pojem histrionská porucha osobnosti — typ osobnosti, který potřebuje být neustále středem pozornosti, a když není, cítí se prázdně.
Takoví lidé používají tělo, sexualitu a emoce jako nástroj, ne jako přirozený projev.

Psychiatrička Dr. Judith Orloff, autorka The Empath’s Survival Guide, píše:

„Histrionská osobnost často spojuje sexualitu s pocitem vlastní existence. Bez pozornosti druhých se cítí neviditelná.“

Na povrchu to vypadá jako sebevědomí.
Ve skutečnosti je to křehká konstrukce, kterou drží pohledy cizích lidí.
Provokace je způsob, jak říct: „Podívej se na mě, ať aspoň na chvíli vím, že jsem.“

Když se „styl“ stane maskou

Na koncertě, v klubu, na ulici — obojek kolem krku, minišaty bez podprsenky, šortky, které jsou spíš symbolem než kusem látky.
Všude, kde je publikum, se rodí performance.

A když má kolem sebe muže, kterému to vadí, odpověď bývá stejná:
„To je můj styl.“

Jenže styl, který zraňuje, není svoboda.
Je to testování hranic — svého těla, svého partnera, i společnosti.

Psychoterapeutka Dr. Esther Perel k tomu říká:

„Mnoho lidí zaměňuje provokaci za sílu. Ve skutečnosti je to obranný mechanismus – snaha získat kontrolu tam, kde cítí nejistotu.“

Takové ženy často nehledají lásku.
Hledají zrcadlo.
A čím víc v něm vidí obdiv, tím víc se bojí ticha.

Proč to funguje — a na koho

Provokativní vzhled funguje. Ale ne univerzálně.
Nepřitahuje zralé muže, kteří hledají hloubku, stabilitu a klid.
Přitahuje ty, kteří reagují na instinkt — ne na osobnost.

Psycholog Dr. David Buss, autor The Evolution of Desire, k tomu píše:

„Sexuální signály spouštějí primitivní reakce. Jsou efektivní, ale krátkodobé. Přitahují pozornost, ne respekt.“

Proto tyto ženy často přitahují muže nezralé, impulzivní, snadno manipulovatelné.
Muže, kteří jim zpočátku dávají obdiv, ale po čase je opustí, protože za maskou není vztah — jen hra.

Dvojí metr: chceš respekt, ale komunikuješ opak

Když se žena prezentuje jako objekt — vědomě či ne — svět ji tak bude vnímat.
To není morální soud, to je sociální realita.
A přesto: nikdo nemá právo ji za to urážet, zneužívat nebo ponižovat.

Psycholožka Dr. Brené Brown to shrnuje jednoduše:

„To, jak se prezentujeme, může ovlivnit reakce ostatních. Ale odpovědnost za chování leží vždy na tom, kdo reaguje, ne na tom, kdo se ukazuje.“

Je rozdíl mezi tím, když tě někdo hodnotí — a když tě někdo napadne.
Hodnocení je společenská reakce.
Násilí je zločin.

Když se z ženské síly stane past

Na první pohled působí neodolatelně.
Sexy, sebejistá, nezávislá.
Ale čím víc křičí svým tělem, tím víc odhaluje, že uvnitř potřebuje, aby jí někdo věřil, že za to stojí.

Dr. Harriet Lerner, autorka The Dance of Intimacy, říká:

„Když se žena snaží přitáhnout pozornost tělem, často tím říká: ‚Nehledej uvnitř, tam nic není, co by tě zaujalo.‘“

A to je největší tragédie histrionské kultury — sexualita nahradila autenticitu.

Nikdo by neměl posuzovat ženu podle oblečení.
Ale ženy by si měly být vědomy, co svým oblečením komunikují.
Protože tělo mluví dřív než slova.
A mluví hlasitě.

Provokace může být hra. Ale většinou je to volání o pozornost, které se schovává za slovo „styl“.

Sebevědomí nezačíná v zrcadle.

Začíná tam, kde už nepotřebuješ, aby se někdo díval.

Citovaní odborníci:
Dr. Jean Twenge – Generation Me
Dr. Judith Orloff – The Empath’s Survival Guide
Dr. Esther Perel – Mating in Captivity
Dr. David Buss – The Evolution of Desire
Dr. Harriet Lerner – The Dance of Intimacy
Dr. Brené Brown – Atlas of the Heart

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz