Článek
1. Když se svět stane příliš složitým
Moderní doba je zahlcená informacemi.
Každý den se dozvídáme nové hrozby, nové krize, nové názory. A mozek — který je od přírody líný a touží po jistotě — tohle tempo nezvládá.
Psycholog Daniel Kahneman, nositel Nobelovy ceny, popisuje, že lidé mají tendenci „volit jednoduché odpovědi na složité problémy“.
„Když mozek narazí na složitou otázku, nahradí ji jednodušší, aniž by si toho všiml.“
To je důvod, proč lidé volí hesla typu „Zastavíme migraci“, „Postaráme se o naše lidi“ nebo „Vraťme Českou republiku Čechům“.
Ne proto, že by byli hloupí. Ale protože mají únavu z chaosu a potřebují slyšet, že někdo má „jasný plán“.
2. Strach jako nástroj
Strach je nejsilnější politická emoce. Funguje lépe než naděje, protože zasahuje přímo limbický systém mozku — centrum přežití.
Sociální psycholog Jonathan Haidt říká, že lidé s vyšší úzkostností nebo s pocitem ohrožení častěji inklinují k autoritativním vůdcům, kteří slibují ochranu.
„Když se lidé bojí, dávají přednost jistotě před svobodou.“
Proto tolik voličů extrémních stran mluví o „bezpečí“, „pořádku“ a „národní hrdosti“.
Nejde o ideologii — jde o emoční úlevu.
3. Pocit neslyšenosti
Sociolog Arlie Russell Hochschild ve své knize Strangers in Their Own Land popisuje, že mnoho voličů populistických stran má pocit, že jsou „vyloučení z rozhovoru“.
Mají dojem, že „ti nahoře“ o nich mluví, ale s nimi ne.
A když se objeví někdo, kdo mluví jejich jazykem — jednoduše, srozumitelně, i když vulgárně — vnímají ho jako jediného, kdo je konečně slyší.
Proto tolik lidí říká: „Nevolím SPD, protože je dokonalá, ale protože říkají věci nahlas.“
4. Potřeba identity
Volba není jen o politice. Je to prohlášení: Kdo jsem, kam patřím, komu věřím.
Psycholog Henri Tajfel, autor teorie sociální identity, vysvětlil, že lidé potřebují cítit sounáležitost se skupinou.
„Identita není o tom, kdo jsem – ale s kým stojím.“
Proto volba SPD, Trikolóry nebo ANO často není o programu, ale o pocitu příslušnosti.
Lidé nevolí fakta, volí příběh, ve kterém dávají smysl.
5. Frustrace a křivda
Mnoho voličů extrémních stran má pocit, že byli dlouhodobě přehlíženi – ekonomicky, společensky, kulturně.
Zatímco města bohatla, regiony chudly.
A když se z Prahy ozývá „kdo volí SPD, je hloupý“, pro tyto lidi je to jen další důkaz, že jsou opovrhovaní.
Jak říká sociální psycholog Dr. Jonathan Haidt:
„Když se lidé cítí ponížení, nechtějí změnu. Chtějí pomstu.“
Proto SPD a podobné strany fungují jako ventil. Dávají hlas hněvu, i když nepřinášejí řešení.
6. Jak se s tím dá pracovat
Moralizování nefunguje. Argumenty také ne.
Lidé nezmění názor, když je ponižujete – ale když je posloucháte.
Psycholožka Dr. Brené Brown říká:
„Empatie není souhlas. Je to snaha pochopit, odkud druhý člověk přichází.“
Pokud chceme, aby se společnost přestala rozdělovat, nestačí říkat „tihle jsou hloupí“. Musíme pochopit, proč se tak cítí.
Lidé, kteří volí extrémní strany, nejsou nutně zlí ani nevzdělaní. Jsou často unavení, zklamaní a vyděšení.
Chtějí věřit, že svět má znovu řád.
A pokud jim ho nikdo jiný nenabídne, najdou ho u těch, kteří křičí nejhlasitěji.
Jak řekl Erich Fromm už v roce 1941:
„Když se člověk cítí bezmocný, vzdá svobodu výměnou za iluzi bezpečí.“
Citovaní odborníci:
- Daniel Kahneman – Thinking, Fast and Slow
- Jonathan Haidt – The Righteous Mind
- Arlie Russell Hochschild – Strangers in Their Own Land
- Henri Tajfel – Social Identity Theory
- Brené Brown – Atlas of the Heart
- Erich Fromm – Escape from Freedom
