Článek
Kdo slízne smetanu?
V sobotu 10. března 1945 zahájil 4. ukrajinský front moravskoostravskou operaci. Jejím cílem bylo zasadit rozhodný úder západně od Strumeně, obejít Moravskou Ostravu z jihu a proniknout do prostoru Olomouce. Skutečný průběh ofenzívy však napsal poněkud odlišný příběh. Již prvního dne, poté co vyrazila do útoku v prostoru Skočova, zabředla Rudá armáda do pozičních bojů a ani přes opakované pokusy se jí nepodařilo proniknout německou obranou. Z tohoto důvodu velitel frontu generál armády Ivan Jefimovič Petrov rozhodl přejít do defenzívy a přehodnotil stávající plán.
A tak, když 24. března 1945 zahájili Sověti druhou ofenzívu, nacházelo se její těžiště tentokrát u města Żory, asi patnáct kilometrů na sever od předchozího nástupiště útoku. Hlavní úder zasazovaly dva sbory 38. armády. Napravo se nacházel 126. lehký horský střelecký o třech horských brigádách, nalevo 95. střelecký, který měl dvě střelecké a jednu vzdušnou výsadkovou divizi. Oba svazky navíc Petrov významně posílil tankovými útvary, mezi nimi i 1. československou samostatnou tankovou brigádou.
Krátce poté, co Rudá armáda přešla do útoku, podařilo se jí prolomit německé pozice a pronikat do hloubky operačního území. Zanedlouho se obrana Němců fakticky zhroutila, přičemž dvěma divizím, 68. pěší a 715. pěší, hrozilo úplné zničení. O pět dní později již Sověti společně s Čechoslováky stáli na dohled Odry a krátce nato si na jejím západním břehu vybojovali předmostí. Z výsledku se však již Petrov neradoval. V pondělí 26. března 1945 byl totiž odvolán z čela frontu a na jeho místo nastoupil generál armády Andrej Ivanovič Jeremenko. Dosažený územní zisk vykázal jako svůj úspěch a později se stylizoval do role osvoboditele Ostravy.
Do první, neúspěšné ofenzívy, nasadila Rudá armáda kolem 160 000 vojáků – proti 64 000 německým, do druhé, která ji dovedla až k Odře, pak 150 000 mužů – proti 67 000. Jak je však možné, že s menšími silami dosáhli Sověti podstatně většího zisku? Co bylo jinak?
Generál Nehring se ujímá 1. tankové armády
V polovině března 1945 bylo německému vrchnímu velení zřejmé, že se Sověti připravují na závěrečný úder na Berlín. Hledali proto osvědčeného velitele, který by se ujal obrany hlavního města. Jako nejvhodnějším kandidát se jevil generálplukovník Gotthard Heinrici. Potíž byla v tom, že generál již velel 1. tankové armádě, na jejímž čele mj. úspěšně odvrátil Petrovův pokus probít se k Olomouci. Jím uvolněno místo bylo potřeba zaplnit, a tím, kdo Heinriciho nahradil, byl generál tankového vojska Walther Nehring. Stalo se tak 21. března 1945.
Nehring do té doby velel XXIV. tankovému sboru, který byl na pravém křídle 1. tankové armády pověřen obranou prostoru Prudniku a Hlubčic, kde maršál Ivan Stěpanovič Koněv rozvíjel se svým 1. ukrajinským frontem hornoslezskou operaci. Od okamžiku svého nástupu do velení 1. tankové armády proto také Nehring dál přednostně upíral svou pozornost k Hornímu Slezsku.
Jediným způsobem, kterým mohl Nehring zastavit 1. ukrajinský front, bylo přeskupit své síly. Od Moravské Ostravy, kde po 17. březnu 1945 panoval relativní klid, proto odvolal dvě divize – 8. tankovou, jež se bránila asi deset kilometrů na severovýchod od dnešní Karviné, a 75. pěší, která zaujímala své postavení nalevo od ní.
Toto rozhodnutí učinil ve stejné době, kdy od svých zpravodajců obdržel informaci, že velení 4. ukrajinského frontu posiluje své pozice u města Żory. Této skutečnosti však nepřikládal žádnou váhu, neboť se domníval, že Sověti, jak měli ve zvyku, zopakují svou ofenzívu přesně v těch místech, odkud vyrazili předtím, tedy u Strumeně. V tomto jeho přesvědčení jej mimovolně utvrdila samotná Rudá armáda. Dne 22. března 1945 přešla totiž do útoku nedaleko Strumeně sovětská 1. gardová armáda, jejímž úkolem mělo být odpoutat pozornost Němců od úseku 38. armády a vázat síly 1. tankové armády. I proto nebyl její nápor nijak prudký a jednotky 1. tankové armády jej bez větších obtíží odrazily.
Prozření
Nadešel 24. březen 1945. Sověti nejdříve zaútočili na střed sestavy LIX. armádního sboru, později i na jeho prvé křídlo v okolí města Żory, kde se nacházela 68. pěší a 715. pěší divize; obzvláště u druhé jmenované se situace stala kritickou a mnoho německých vojáků se raději dalo na úprk, než aby se střetlo s Rudou armádou. Koncem dne již stáli Sověti v hloubce devíti kilometrů. Navzdory tomu setrvával Nehring u svého přesvědčení, že útok u Żor je klamným úderem a jeho cílem není nic jiného než odvedení pozornosti od Strumeně, respektive od Prudniku a Hlubčic. Dokonce vyčlenil 75. pěší divizi z podřízenosti LIX. armádního sboru a ponechával ji nečinně daleko za frontou.
Druhého dne ofenzívy, 25. března 1945, dosáhl 4. ukrajinský front obdobného výsledku. Pronikl o dalších čtrnáct kilometrů a oddělil od sebe 68. pěší a 715. pěší divizi; efektivní obrana se v jejich pásmu omezila na jednotlivé uzly. Vojenské zpravodajství 1. tankové armády tehdy přineslo informaci o tom, že se na čele sovětského průniku nachází dva střelecké sbory s tankovou podporou. Teprve v tento okamžik – poté, co se rozpadla obrana LIX. armádního sboru, –si Nehring uvědomil, že na to, aby se jednalo o klamný úder, nasadila Rudá armáda nezvyklé velké síly.
A začal jednat. Z Horního Slezska narychlo povolal zpět 8. tankovou divizi a od 75. pěší divize nasadil na frontu jeden její granátnický pluk. Nakonec se mu podařilo prosadit, že od svého levého souseda, 17. armády, získal 19. tankovou divizi. Tato opatření se však mohla projevit až po čase. Mezitím nápor Rudé armády pokračoval. Sověti přitom pronikli do města Wodzisław Śląski a tím zcela rozbili obranou linii „Zubr“, kterou Němci předtím usilovně budovali. V další cestě směrem na západ jim již nic nebránilo. Až v blízkosti československých hranic, poté, co se probili o třicet kilometrů, podařilo se Němcům zpomalit jejich postup. Tento dílčí úspěch vykoupili vysokými ztrátami na vojenské technice a lidech i vyklizením rozsáhlého území. Ale nic z toho neměla již Třetí říše nazbyt.
Závěrem
Generál Walther Nehring se koncem druhé světové války ujal velení u 1. tankové armády. Vzápětí nato se dopustil zásadní chyby, když navzdory faktům, které měl k dispozici, nesprávně vyhodnotil sovětské záměry. Na konečný výsledek bitvy nemělo jeho pochybení žádný vliv, nechtěně však přispěl k tomu, že urychlil německou porážku. Avšak to, co se stalo během bitvy o Moravskou Ostravu, lze zobecnit. Její průběh dokládá, že početní převaha může být k ničemu, chybí-li dobrý operační plán anebo moment překvapení.
Výběr zdrojů
Článek je založen na monografii autora: Aleš Binar: Bitva o Moravskou Ostravu 1945. Poslední nasazení německé 1. tankové armády. Hlučín 2025.
