Článek
Donald Trump a Československo
V sobotu 9. dubna 1977 se na Manhattanu v New Yorku v kostele Marble Collegiate Church uskutečnila médií sledovaná svatba. Novomanželi byli Donald Trump a Ivana Zelníčková. Sňatkem s českou emigrantkou se Donald Trump dostal do blízkého kontaktu s československým prostředím – byť zprostředkovaně, a to přes svou manželku a její rodiče, kteří poté do Spojených států pravidelně cestovali. Z manželství vzešly tři děti, které se narodily mezi roky 1977 a 1984 a jež také trávily čas na Moravě se svými prarodiči. Koncem osmdesátých let se manželství dostalo do krize, ale rodinné vazby přetrvaly. Vždyť ještě v listopadu 1990 přijela celá Trumpova rodina, včetně pozdějšího prezidenta, do Zlína na pohřeb tatínka Ivany Trumpové. Zanedlouho poté bylo manželství rozvedeno, ale stalo se tak až poté, co v Československu proběhla Sametová revoluce.
I když se odhlédne od pozdějšího charakteru vztahu mezi rozvedenými manželi, je zřejmé, že v době, kdy v Československu probíhal přechod k demokratickému zřízení, měl Donald Trump přehled o jeho průběhu a dění s největší pravděpodobností se zájmem sledoval. A tato skutečnost je rozhodující.
Sametová revoluce v Československu
Na konci osmdesátých let bylo Československo nedemokratickým státem. U moci byl režim, který byl v řadě aspektů jedinečný, v řadě jiných se podobal těm, které existují ve Venezuele a v Íránu. V průběhu roku 1989 však padl. Velkolepost jeho zániku podtrhlo, že existoval více než čtyřicet let a ve své ideologii se domáhal zásadní transformace světového řádu.
Připomeňme základní faktografii a souvislosti. Po podpisu závěrečného aktu z Helsinek v roce 1975 se Československo zavázalo respektovat lidská práva; tento příslib důsledně nedodržovalo, nicméně období tvrdých represí mělo být definitivně minulostí. Postupem času se v zemi etablovala opozice – Charta 77, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných aj. –, která o sobě dávala stále častěji a hlasitěji slyšet.
Dalším klíčovým momentem byl rok 1985, kdy se v Kremlu dostal k moci Michail Gorbačov. Pro československé komunisty to znamenalo, že míra sovětské kontroly poklesla až na nezájem, což dokumentovaly politické změny ve střední Evropě v průběhu roku 1989. Za této situace došlo 17. listopadu 1989 k zásahu bezpečnostních složek vůči studentské manifestaci, jež se ve výsledku stala roznětkou celospolečenských demonstrací. Ty vyvrcholily generální stávkou, po níž představitelé komunistického režimu učinily řadu ústupků opozici. Jak se mělo později prokázat, byl to konec jedné epochy. Začalo se proto mluvit o revoluci, která záhy získala přízvisko „sametová“, a to pro svůj nekrvavý charakter. Jediný domněle zabitý student byl příslušník československé tajné policie, která (snad) sledovala své vlastní mocenské cíle [1]. V těchto souvislostech tak patří Donald Trump ke generaci, pro níž pád železné opony představoval jeden z rozhodujících formujících okamžiků, a lehkost, s níž se tak stalo, začala považovat za samozřejmou.
Útoky Spojených států amerických na Venezuelu a Írán
Co má výše uvedené společného s aktuálním děním ve světě? Fakt, že americký prezident očekává, že ve Venezuele a Íránu se bude opakovat totéž, co se stalo v Československu, potažmo v celé střední a východní Evropě! Přímý důkaz pro to chybí, jsou zde však významné indicie.
Útok na Venezuelu, během něhož byl zajat venezuelský prezident, oznámil Donald Trump v projevu 3. ledna 2026 [2]. Důraz položil na zločinnost režimu, ale zmínil i situaci obyvatel Venezuely. Poněkud nejasně sdělil, že „[…] jsme tam. A zůstaneme do té doby, než proběhne řádná tranzice“ (we‘re there now. But we‘re going to stay until such time as the proper transition can take place). O tom, co by ona tranzice, onen přechod měl znamenat, lze tušit z důrazu na uvedení toho, že tamní obyvatelstvo „trpělo“ a že bylo dlouhodobě ožebračováno (They suffered. So much was taken from them.). Jinými slovy lze za tím vším spatřovat ambici svrhnout stávající režim tzv. zevnitř, tedy za pomoci venezuelské občanské společnosti.
Ještě závažnější mezinárodní dopad má aktuální vývoj na Blízkém východě. O útoku amerických sil na Írán Donald Trump informoval na videu Bílého domu z 28. února 2026 [3]. Na konci šesté minuty promlouvá k „hrdému lidu Íránu“ (great proud people of Iran), a to s mnohem větším důrazem než v případě Venezuely. Posluchač si ale nemůže nevšimnout jisté nekonzistence, s jakou oslovuje íránské obyvatelstvo. Na straně jedné hovoří o tom, že „hodina jeho svobody je na blízku“ (the hour of your freedom is at hand), na straně druhé upozorňuje, aby neriskovalo své životy: „Zůstaňte v úkrytech, neopouštějte své domovy, venku číhá velké nebezpečí. Všude budou dopadat bomby“ (Stay sheltered, don‘t leave your home, it's very danger outside. Bombs will be dropping everywhere.). Vysvětlení, ale s nutnými znalostmi všech souvislostí, nabízí následující věta, totiž, že „až skončíme, převezměte vládu, bude vaše“ (When we‘re finish, take over your government, it will be yours to take.). Znamená to příslib snadného převzetí moci, snadného, ale takového, které vyžaduje aktivitu. Má to tedy být situace, kdy moc leží na ulici, jak se říká. Tak jako v Československu v roce 1989.
Závěrem
Na základě životních zkušeností Donalda Trumpa je vysoce pravděpodobné, že očekává, že se režimy ve Venezuele a v Íránu zhroutí stejně lehce, jako se tomu stalo v roce 1989 v Československu během Sametové revoluce. Je-li nejvyšší hodnotou lidský život, přejme si, ať tomu tak skutečně je. Je však třeba nezapomínat, že českoslovenští komunisté neztratili svou moc ze dne na den. Stalo se tak po patnácti letech uvolňování a až poté, co je opustil jejich hlavní spojenec.
Výběr zdrojů
[1] Z celé řady publikací k počátkům protikomunistické opozice a Sametové revoluci zejm.: Otáhal, Milan: Opozice, moc, společnost 1969-1989. Příspěvek k dějinám „normalizace“. Praha 1994; Suk, Jiří: Labyrintem revoluce. Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize. Praha 2020.
[2] https://www.youtube.com/watch?v=SsdkClL2_bg[2. 3. 2026].
