Článek
Pro Českou republiku a českou demokracii významná výročí 17. listopadu (Den boje za svobodu a demokracii) a 21. srpna (výročí okupace Československa komunistickými vojsky v roce 1968) získají letos a asi i v dalších letech pikantní nádech. Jaksi se očekává, že oba dny připomene prezident jako hlava státu, pronese nějaký koment a položí květiny k příslušným pomníkům či pamětním deskám. Volbou Petra Pavla na Hrad jsme získali v podstatě neřešitelnou situaci.
Petr Pavel byl aktivní člen KSČ (předseda základní organizace strany) v letech 1985 až 1989. Tedy v době, kdy posluha komunistickému režimu už nemohla být omlouvána jakýmsi idealismem nebo naivitou. Všem už bylo dávno jasné, o co jde. Studoval jakýsi kurs na komunistického rozvědčíka, jehož povaha zatím není úplně jasná. Navíc Pavel vstup okupačních vojsk v roce 1968 podle zveřejněných dokumentů schválil. Žádný normální člověk za daných okolností nemůže kývnout na okupaci vlastní země.
Půjde Pavel položit kytici k pomníku obětem komunistického masakru 17. listopadu 1989, kdy mláticí komanda rozemlela studentskou demonstraci za lidská práva? Udělat to může, ale vzhledem ke kontextu by to působilo jako plivnutí na všechny zmlácené v ten den, na všechny týrané, zastřelené, popravené, umučené, které mají komunisté v tehdejším Československu na svědomí. To samé platí i pro výročí srpnové okupace. Má někam pokládat květinu člověk, který tu samou okupaci kdysi schválil, a který byl členem armády, která se sovětskými vojsky kolaborovala? Na druhou stranu ignorování obou význačných dnů ze strany prezidenta Pavla by působilo jaksi zvláštně.
Je to podobné, jako kdyby příslušníci Wehrmachtu a dalších nacistických jednotek desítky let po válce dávali ve Francii, Norsku nebo v Rusku květiny na pomníky obětí druhé světové války. Může se to stát, člověk se však nezbaví jistého pocitu nepatřičnosti, nevkusu, trapnosti. Ano, v této souvislosti se dá připomenout spontánní (?) pokleknutí německého kancléře Willyho Brandta, který při návštěvě Varšavy 7. prosince 1970 padl na kolena před pomníkem hrdinů tamního ghetta. Jenomže Brandt patřil k celoživotním odpůrcům nacionálních socialistů, v 30. letech uprchl před nacisty z Německa do exilu (Norsko, později Švédsko). Dovolili by Poláci pokleknout u svého varšavského pomníku někomu, kdo nosil legitimaci NSDAP nebo byl členem SS? Velmi, velmi pochybujeme.
Zpět do aktuálního Česka: ať tak, nebo tak, vždy nastane trapnost. Možná Pavlova účast na akcích před pomníkem 17. listopadu je větší zlo než jeho absence. Jeho přítomnost v ten den na Národní třídě - to už je až moc velká bizarnost na pomezí jakéhosi ujetého postkomunistického surrealismu. Jen si vzpomeňme, když se v předešlých letech se o totéž pokusil Andrej Babiš (rovněž ex-KSČ), agresivní a nenávistný dav na něj pískal a nadával mu. Pavel by neměl provokovat tu samou situaci.
