Článek
Při nedávné návštěvě Maroka totiž náš ministr zahraničí označil území Západní Sahary za Marockou Saharu. Změnil sice jen jedno slovíčko, ale význam této změny je velký. Macinka fakticky připustil, že marocká okupace Západní Sahary je legální, a otevřel tak dvířka českému uznání nároku Maroka na toto území. Kde se ovšem poděl Macinkův striktní postoj k odmítnutí porušování mezinárodního práva, jeho odsouzení agrese, co by nepřípustného řešení územních sporů, tedy věcmi, kterými často operuje v souvislosti k ruské agresi na Ukrajině. No, když jde o peníze, podbízení se mocným spojencům, tak holt musí jít demokratické zásady stranou a nastupuje politika dvojího metru. O co však ve vztahu Maroka a Západní Sahary tedy vlastně vůbec jde?
Tak ale popořádku. V rámci dekolonizace si totiž na území Západní Sahary začalo dělat nárok také sousední Maroko spolu s Mauretánií, a to již v roce 1963, ale tyto nároky byly v roce 1975 odmítnuty Mezinárodním soudním dvorem. V témže roce se začíná Španělsko ze své kolonie stahovat a území začíná kontrolovat Lidová fronta osvobození Sakia al Hamra a Ria de Oro – POLISARIO, která vyhlašuje Saharskou arabskou demokratickou republiku. V následujícím roce, ale Španělsko uzavírá „pragmatickou“ dohodu s Marokem a Mauretánií o předání území Západní Sahary do rukou zmiňovaných zemí za právo rybolovu v jeho pobřežních vodách. Noví páni země si území rozdělují, čímž se ale dostávají do konfliktu s místními obyvateli reprezentovanými frontou POLISARIO, která zahajuje partyzánskou válku trvající až do roku 1991.
POLISARIO přitom podporuje sousední Alžírsko, kde také vznikají uprchlické tábory pro obyvatele ZS postižené válkou. Mezi tím, v roce 1978, se, po jednání se zástupci POLISARIA, vzdává územních nároků Mauretánie a postupuje mu svůj díl ZS, který je ovšem téměř ihned a z velké části, také zabrán Marokem. Saharskou arabskou dem. republiku uznalo v roce 2011 padesát devět států z Afriky, Latinské Ameriky a Asie, včetně sousedů z Alžírska a Mauretánie. POLISARIO ovšem kontroluje jen asi 20 % území ZS, zbytek je okupován Marokem, které vyvíjí velké diplomatické úsilí, aby tato okupace byla mezinárodně legalizována. Velkého úspěchu dosáhli Maročané na sklonku funkčního období amerického prezidenta Trumpa, kdy Maroko normalizovalo své vztahy se státem Izrael výměnou za uznání marockých nároků na Západní Saharu Spojenými státy a pravděpodobně také za vojenské dodávky ze zmíněných zemí. Špinavý kšeftík, jehož všichni aktéři jsou jistě spokojeni, jen ti již se stali předmětem obchodu, asi dvakrát radostí neskáčou.
Jak lze z historického exkursu vidět, tak Maroko zabralo území, které mu nenáleželo, dopustilo se etnických čistek a osidluje si přisvojené území svými občany, tedy koná přesně to, co je vyčítáno Rusku ve vztahu k Ukrajině. Rozdíl je ovšem v tom, že zatím co Maroko je věrným spojencem Spojených států, tak Rusko je jejich globálním sokem. Ovšem co lze očekávat od obdivovatelů amerického prezidenta Trumpa – Macinky, Babiše a spol. než to, že budou kopírovat jeho politiku navzdory jejich slovům o demokracii a právu, kterými se často zaštitují. Navíc jde tady o byznys, se kterým má Babiš, který v Maroku působil ještě za komunistického režimu, jisté zkušenosti. Uznání nároků Maroka na Západní Saharu nebude zřejmě dělat problém ani opozici, vždyť například poslanec EP Zdechovský za nárok Maroka na Západní Saharu již dlouhá léta lobuje. Holt, když se to hodí, když je to politicky a finančně výhodné, tak jdou zásady stranou. Že je to pokrytecká a oportunistická politika? Nevadí, volič toto nevnímá. Za práva lidu Západní Sahary, proti schvalovačům agrese někde v Africe se na Letné demonstrovat nebude, nikdo nebude vyvěšovat její vlajky. A tak jen v mysli některých jedinců zůstane trpký pocit, že tady není něco v pořádku.
Zdroje:
