Rusko vs. Ukrajina - Nejasná minulost i budoucnost

Horká půda na území Ukrajiny jiskří již několik staletí. Nebudeme se teď zaobírat středověkou historií, se kterou je dodatečně mnohdy ohýbáno.

Začněme tedy až rok po Stalinově smrti, který je ukrajinským národem podezříván z „holodomoru“ (ukr., kdy v letech 1932–33 umřelo na Ukrajině několik milionů lidí, což mohl být i vedlejší efekt tzv. kolektivizace a industrializace). Psal se rok 1954, kdy tehdejší moskevský vůdce Nikita Chruščov prosadil vynětí poloostrova Krym z RSFSR a přičlenil ho k Ukrajinské SSR. Často se hovoří o Chruščovově „daru“ u příležitosti 300. výročí Perejaslavské dohody, na jejímž základě byla v 17. století levobřežní Ukrajina připojena k carskému Rusku, ale důvod byl spíše pragmatický. Poloostrov se po druhé světové válce a vyhnání krymských Tatarů nacházel ve velmi zuboženém stavu. Je třeba podotknout, že ačkoli N. Chruščov byl Rus (narozen v Kurské oblasti), měl k Ukrajině velice blízko, jelikož tu trávil své mládí, oženil se s Ukrajinkou a koncem 30.let zde působil jako tajemník komunistické strany.

Chruščov daroval Krym Ukrajině je výklad historie, který Krymský poloostrov považuje za historicky ruské území, které Ukrajina získala víceméně z vůle jednoho člověka. Používá se zejména od roku 2014 jako argument pro legitimizaci. Předání Krymské oblasti USSR ovšem bylo provedeno v souladu s tehdejší sovětskou ústavou a schválilo ho i prezídium Nejvyššího Sovětu SSSR. Vzhledem k tomu, že většinu krymské populace tvořili Rusové, vznikal již tehdy jistý rozkol mezi lidmi, kteří dříve společně sdíleli velmi podobné tradice, náboženství a ideály.

Po rozpadu Sovětského svazu (za Michaila Gorbačova) vznikla v roce 1991 samostatná Ukrajina. Podle rozlohy druhá největší země Evropy však nebyla ani zdaleka jednotná. Východ a západ země jako by byly dvěma státy. Oblasti východně od Dněpru mají s Ruskem společné dějiny již od 17. století. Naopak západ Ukrajiny je spíše středoevropský. Tyto oblasti byly dlouho součástí Rakouska, po první světové válce pak Polska či Československa.

Politické rozdíly, v tehdy 47,6 mil. ukrajinské populaci, byly patrné již při prezidentských volbách v roce 2004. V nich zprvu zvítězil dosavadní premiér Viktor Janukovyč, který byl podporován zejména ruskojazyčným obyvatelstvem z východu Ukrajiny. Proti průběhu voleb se však postavila opozice v čele s poraženým protikandidátem Viktorem Juščenkem, který měl naopak podporu prozápadně orientovanému zbytku země, včetně jeho manželky, která se narodila v USA. Nakonec protest přerostl v tzv. Oranžovou revoluci a v opakovaném druhém volebním kole (2005) se nakonec prosadil „západ“. Juščenko prohlásil ukrajinské nacionalisty, v čele se Stěpanem Banderou, za národní hrdiny. Je mimo pochybnost, že se kromě snahy o vytvoření nezávislé Ukrajiny podíleli na teroristických činech, masových vraždách (viz. masakr ve Volyni) a holocaustu.

Do dalších voleb v roce 2010 se karta naprosto obrátila. Zklamaní voliči se zcela otočili proti stávajícímu „oranžovému“ prezidentovi, který získal pouhých 5,45 % odevzdaných hlasů a nedostal se tak ani do druhého kola. V něm pak zvítězil opět Janukovyč nad premiérkou J. Tymošenkovou.

Nový prezident ale neobhájil ani svůj pětiletý mandát a byl svržen. Předčasné volby byly důsledkem politické krize a protestů Euromajdan z února a března 2014. Do čela státu byl nakonec vyhlášen Petro Porošenko.

Následně se za vlády spoluorganizátora Majdanu (Porošenka) na Ukrajině rozpoutala občanská válka. Porošenko prohlásil, že za každého ukrajinského vojáka padlého v boji „budou zlikvidovány stovky teroristů“ z Luhanské a Donětské lidové republiky. Formovala se tak argumentace ruské propagandy, že: „Ukrajinu ovládají nacionalisti a fašisti, které řídí Západ. Je třeba proti nim chránit ruskojazyčnou menšinu na Ukrajině. A před jejich případnou expanzí je třeba hájit Rusko jako takové.“

Ruská federace podporovala vzbouřenecké republiky (LLR a DLR) a hájila jejich práva ještě z dob SSSR, kdy do těchto těžebních a hutnických oblastí posílala své lidi. Ti pak například samozřejmě žádali o uznání ruštiny jako druhého úředního jazyka, což Kyjev dlouhodobě odmítal. Celková frustrace obyvatel na východě Ukrajiny tak vedla k rebelství a vše nakonec vyvrcholilo v otevřený konflikt, který měl být ukončen dvěma Minskými protokoly (2014-2015). Podpisů se tehdy zúčastnili zástupci Ruska, LLR a DLR, OBSE a Ukrajiny (zastupované jejich bývalým prezidentem L. D. Kučmou , v úřadě mezi lety 1994-2005). Obě dohody byly však oboustranně porušovány a 30 km široké nárazníkové zóny ignorovány.

Odpovědí Ruska na nevyřešenou otázku separatistických republik, z důvodů psaných již na počátku článku, se stala anexe Krymu (2014), kde se následně konalo referendum o sebeurčení. Ukrajina a většina světových států však anexi poloostrova či samotné referendum neuznalo.

Toto vše je třeba dát do souvislostí, abychom pochopili válku mezi RF a Ukrajinou, která, dne 24. února 2022, začala Putinovou „speciální operací“ na území svrchované Ukrajiny. Agrese proběhla pod záminkou pochybných cvičebních manévrů. Ruský prezident V.Putin (v úřadu od 2000-2008, 2012-současnost) se, bohužel, nedokázal dohodnout se současným prezidentem Ukrajiny V. Zelenským (v úřadu od 2019-současnost).

Téhož roku však v Istanbulu byla jistá dohoda „na stole“, jak uvedl list The New York Times, ovšem žádný dokument nakonec nebyl podepsán. Ukrajina sice skutečně nabízela, že bude neutrální zemí a vypoví smlouvy, které by byly s její neutralitou v rozporu. Nicméně jeden z klíčových sporů se týkal zajištění bezpečnosti Ukrajiny v případě, že by byla napadena. Rusko mělo být jedním z těchto garantů bezpečnosti nad tímto státem, nicméně odmítlo, aby se nad Ukrajinou vytvořila bezletová zóna a poskytly se jí zbraně. Dalším sporným bodem bylo např. přijmutí ruštiny, jako druhého úředního jazyka, či zrušení vzájemných sankcí a zastavení soudních sporů. Spekuluje se také, že Zelenský mohl být povzbuzen západními představiteli, aby dohodu nepřijal. Nařčen byl i tehdejší britský premiér Boris Johnson, který označil tuto informaci za „ruskou propagandu“.

Současný vývoj tohoto konfliktu je z různých médií všeobecně známý, takže není třeba ho podrobněji popisovat. Po dvou letech je znát únava z opotřebovávací války. Západní podporovatelé se obávají eskalace jaderné velmoci i ohrožení jejich ekonomik před voliči. Agresor zase trpí ekonomickými náklady i západními sankcemi a na bitevním poli těžce krvácí. Rusko má však historicky obdivuhodný dar; v zájmu jejich národní hrdosti přetrpět téměř cokoli . Stejný sovětský rys podědila i Ukrajina, která ovšem nemá takový potenciál jako její protivník. Je tak závislá na pomoci západních podporovatelů. I tento fakt přispívá k rostoucímu napětí uvnitř napadené země. Průzkum Kyjevského mezinárodního sociologického institutu v létě ukázal, že 57 procent respondentů si myslí, že Ukrajina by se měla zapojit do mírových jednání s Ruskem, oproti 33 procentům o rok dříve. Válka trvá již příliš dlouho a dá se tedy předpokládat určitý zlom, jenž povede k jejímu ukončení. Nejpravděpodobnější verzí se zdá být ta, která stanoví pevnou linii, která bude rozdělovat tyto různé světové řády. Druhou variantu nabízí političtí „jestřábové“, kteří kolektivně plánují uštědřit RF těžké K.O. Nepředpokládá se přitom, že Rusko bude totálně zničeno, což by mohlo vyvolat regionální katastrofu a extrémní migraci. Nakonec i právě rozpad SSSR byl začátkem potíží, které vedly až k tomuto konfliktu, což několikrát v rozhovorech potvrdil právě V. Putin.

Pokud válka neskončí globální jadernou katastrofou, nastane jistá forma dohody. Ta bude znamenat hlavně úlevu pro civilní obyvatelstvo postižených států. Dále pak obnovu poškozených regionů a po ekonomickém úpadku i nový restart hospodářských cyklů, co bude závislý na globální pomoci ostatních států. Možná vše bude připomínat dobu, kdy bylo rozděleno Německo Berlínskou zdí v době studené války.

Krize na Ukrajině je, bohužel, fatální selhání mocenských diplomacií a celkové podcenění situace, která doutnala již několik desetiletí. Tím pádem na sebe berou odpovědnost i ti, kteří viděli a dělali, že jsou slepí, či přecenili své ego. Ti by měli pomoci obětem této války mezi prvními. Ostatní buďme alespoň solidární k obou stranám. Vždyť ne každý Rus je agresor a podporovatel, ne každý Ukrajinec je nacista a banderovec. Nenávist rodí opět nenávist a lidé jsou dobří i špatní naprosto všude.

Osobně agresi Ruska odsuzuji a myslím si, že vše mělo být řešeno bez použití vojenské síly. I když se snažím být objektivní a naslouchat oběma stranám, nevyhnu se terči ze strany tzv."chcimírů" či „chciválků“. Ostatně neutrální názorová skupina mezi těmito nálepkami jako by již ani neexistovala, což může být znakem silného pnutí ve společnosti. Právě slovo ROZDĚLENÍ je to, co konflikty celosvětově vytváří. Nechť je válka na Ukrajině tím odstrašujícím případem, kam až extrémní rozdělenost může vést. Buďme empatičtí, objektivní, soucitní, vzdělávejme se a hledejme společné řešení, i když se nám nemusí na 100% líbit.