Článek
Minulý týden jsem dočetl knihu Alana Wattse Vědění pro nejisté časy. Hledal jsem v ní inspiraci a moudré myšlenky. Našel jsem jich dost.
Jedna otázka mi ale zůstala: Co je vlastně moudrost?
Než ji začneme zkoumat, měli bychom si ujasnit, co tím slovem rozumíme. Pro mě moudrost neznamená znát odpověď na každou otázku, rozdávat hluboké rady ani pronášet věty, které dobře vypadají na obrázku se zapadajícím sluncem.
Moudrost je schopnost rozpoznat, co má smysl udělat.
Nejde jen o to, jak něco udělat správně, ale zda je to vůbec správná věc. Zda nalezené řešení prospěje pouze mně, nebo také ostatním. A zda problém, který tak usilovně řeším, skutečně stojí za můj čas a energii.
Dobře, definici tedy máme.
Teď vezmeme Moudrost, položíme ji na laboratorní stůl a rozsvítíme nad ní ostrou lampu.
Nebojte se, nebude ji to bolet. A pokud ano, snad jen nás.
Z brašny vytáhneme šroubováky, kleště a jeden nepřiměřeně velký hasák. Nejspíš ho potřebovat nebudeme, ale na laboratorním stole působí odborně a docela cool. Pomalu odšroubujeme vrchní kryt. Uvnitř najdeme několik součástek.
První připomíná procesor. To bude inteligence. Určuje, jak rychle a jak složité informace dokážeme zpracovávat. Čím vyšší výkon, tím náročnější úlohy zvládneme.
Vedle něj leží disk. Jsou na něm uložené naše znalosti. Všechno, co jsme se naučili, zapamatovali si a dokážeme v pravou chvíli najít. Tedy alespoň někdy.
Pak je tu software. To je chytrost. Bere dostupná data, zpracovává je a hledá účinné řešení.
Mohlo by se zdát, že jsme moudrost právě rozebrali celou. Výkonný procesor, dostatek dat a chytrý software. Co víc bychom mohli potřebovat? Jenže na dně přístroje zbývá jeden kabel, který zdánlivě nikam nevede. Jdeme za ním a zjistíme, že pokračuje ven z laboratoře až k člověku sedícímu u klávesnice. Právě on rozhoduje, který program spustí, jaký problém bude řešit, k čemu výsledek použije a zda svým řešením někomu pomůže, nebo mu přinejmenším nepřejede nohu.
A právě v něm se podle mě ukrývá moudrost.
Do laboratorního protokolu si můžeme zapsat první zjištění:
Moudrost není součástka. Je to způsob, jakým člověk zachází se všemi ostatními součástkami.
Tím by mohl náš pokus skončit. Jenže když už máme Moudrost rozebranou na stole a půl dne na ni svítíme lampou, byla by škoda neprovést několik zátěžových testů.
1. Nejprve zvýšíme výkon procesoru.
Výsledek?
Inteligentní člověk dokáže velmi rychle dojít ke špatnému závěru.
2. Přidáme data.
Vzdělaný člověk teď dokáže pro špatné rozhodnutí najít spoustu přesvědčivých argumentů.
3. A nakonec nainstalujeme dokonalejší software.
Chytrý člověk může velmi efektivně dosáhnout cíle, který mu nakonec uškodí.
Na monitoru začne blikat nepříjemná zpráva:
>> Čím chytřejší člověk je, tím lépe si dokáže vlastní blbost obhájit. <<
Systém tedy může fungovat naprosto správně, a přesto vytvářet špatné výsledky. Stačí mu zadat nevhodný úkol. Znám to i sám u sebe. Když mě někdo požádá o radu, dokážu jeho problém většinou rozebrat poměrně střízlivě. Vidím souvislosti, oddělím důležité od nepodstatného a někdy dokonce najdu rozumné řešení.
U vlastních problémů se však zařízení začne chovat podivně. Ke klávesnici si totiž přisednou další uživatelé. Strach mi kouše do ramene. Přání mě tahá za rukáv. Ješitnost mi šeptá, že přiznat chybu by byla ostuda. A ego se mi nakonec prostě nacpe rovnou na klín a začne psát samo.
Výsledek pak vypadá, jako by ho psalo komando: každý zmáčkne jinou klávesu a já nevěřícně zírám na to, co vyjelo z tiskárny. Místo abych si položil otázku, zda dělám správnou věc, soustředím se na to, abych ji udělal správně. A to není totéž.
Špatnou věc lze provést pečlivě, důsledně a bez jediné chyby. Můžeme ji naplánovat, optimalizovat a úspěšně dokončit. Teprve potom zjistíme, že jsme velmi efektivně dorazili někam, kam jsme vůbec nechtěli.
Nejdřív jsem si myslel, že jde o poruchu konkrétního kusu. Tedy mě. Pak jsem narazil na práci psychologů Igora Grossmanna a Ethana Krosse. Říkají tomu Šalamounův paradox, což zní jako název semináře za pět tisíc. My tomu můžeme říkat jednodušeji: proč je sousedova rozvodová bitva jasná jako facka, zatímco ve vlastní tápu jako v mlze.
Lidé v jejich experimentech uvažovali moudřeji o problémech druhých než o svých vlastních. Když se však pokusili podívat na svou situaci s odstupem, jako by radili kamarádovi, a ne sobě, jejich úsudek se zlepšil.
Fajn, naše laboratorní zjištění tedy získalo i vědecké razítko. Problém nemusí být v nedostatečném výkonu procesoru. Možná jen sedíme příliš blízko monitoru. Zblízka vidíme hlavně vlastní obavy, přání a argumenty. Celek se nám nevejde do zorného pole. Jakmile o několik kroků ustoupíme, začnou se objevovat souvislosti, které předtím zakrývala naše potřeba mít pravdu.
Vrátíme se k laboratornímu stolu a zapíšeme druhé zjištění:
Moudrost potřebuje odstup.
Teď už můžeme přístroj začít skládat. Nejprve do něj vložíme schopnost připustit, že něco nevíme. Přidáme ochotu podívat se na vlastní problém očima někoho jiného. Opatrně připojíme schopnost změnit názor, aniž bychom to považovali za porážku. Nakonec doplníme otázku, zda naše řešení nebude výhodné pouze pro nás a škodlivé pro ostatní. Vrchní kryt přišroubujeme zpět.
Zbývá už jen ověřit, zda se moudrost automaticky zlepšuje s věkem.
Nezlepšuje. Stačí se občas podívat do diskusí na Facebooku, kde nejstarší účastníci mívají nejmladší argumenty. Samotné zkušenosti totiž nestačí. Pokud o nich nepřemýšlíme, zůstávají jen událostmi, které se nám přihodily. Teprve když se k nim vracíme, hledáme v nich souvislosti a dovolíme jim změnit náš pohled, mohou se stát zdrojem moudrosti.
Sokrates by dnes na tričku nosil nápis „Vím, že nic nevím“ a stejně by se s ním hádali lidé, kteří nevědí ani to. Možná tedy moudrost nezačíná správnou odpovědí. Možná začíná ve chvíli, kdy připustíme, že naše první odpověď nemusí být správná. Přestože nás její vymýšlení sakra bolelo a náš výkonný procesor pro ni mezitím našel dvacet neprůstřelných argumentů.
OK, náš pokus můžeme ukončit. Nářadí uklidíme, zhasneme lampu a do laboratorního protokolu zapíšeme poslední poznámku: Když používáme inteligenci pouze ve vlastní prospěch a na úkor ostatních, není to moudrost. Je to vychytralost.
A pokud jste při čtení téhle věty přikyvovali a mysleli přitom na někoho jiného než na sebe, gratuluji. Právě jste sami předvedli přesně to, o čem tenhle text je. :-)
