Článek
Když jsem byl malý, babička mi říkávala, že všeho moc škodí. Jako by v jejím světě existovala neviditelná linie, po jejímž překročení se rozsvítila červená kontrolka. Tehdy jsem se tím nijak zvlášť nezabýval. Význam jejích slov jsem pochopil až mnohem později, během své praxe firemního ombudsmana.
Pro tuto pomyslnou hranici jsem si našel vlastní označení: normativ. Vnímám ho jako neviditelnou linii, která odděluje přijatelné od toho, co už je za hranou. Když začnu zkoumat, jak normativ ovlivňuje můj život, odkrývají se souvislosti, kterých jsem si dříve nevšímal.
Každý z nás v sobě nese vlastní soustavu takových hranic. Některé jsme převzali od rodičů, jiné nám vtiskla škola, práce, vztahy nebo společnost. Další vznikly ze zkušeností, obav i vítězství. Mnohé v nás existují tak dlouho, že je považujeme za přirozenou součást světa. Ani nás nenapadne, že je někdo jiný může mít posunuté úplně jinam.
Právě v tom spočívá jejich síla. Normativ se nehlásí o slovo předem. Dlouho se nic neděje, a pak náhle ucítíme neklid, odpor nebo vztek. Teprve naše reakce prozradí, že byla překročena hranice, o jejíž existenci jsme do té chvíle možná ani nevěděli.
Když se střetnou dva světy
V práci firemního ombudsmana jsem se s tím setkával denně. Lidé nepřicházeli s přesnou formulací problému, ale s pocitem. Často začínali větou: „Možná to přeháním.“ Následovalo vyprávění o něčem, co zasáhlo jejich důstojnost. Přesto pochybovali sami o sobě. Jako by samotný pocit nestačil a bylo třeba získat povolení k tomu, aby vůbec směl existovat.
Nejtěžší pro mě nebylo rozhodnout, kdo má pravdu, ale pochopit, proč a kde se střetly dva odlišné světy. Co jeden považoval za běžný pracovní tlak, druhý vnímal jako šikanu. Ani jedna strana přitom nemusela lhát. Každá jen popisovala událost podle vlastního normativu.
Problém nastal ve chvíli, kdy jeden člověk vydával svou hranici za jedinou možnou. „Mně? Mně by to nevadilo,“ říkal a považoval věc za vyřízenou. Jenže to, že něco nevadí mně, ještě neznamená, že to nemůže vadit druhému.
Normativ se může stát nejen ochrannou linií, ale i zdí. Čím pevněji věřím, že právě moje hranice je ta jediná správná, tím méně jsem ochoten připustit, že druhý vnímá svět jinak.
Moc posouvá hranice
Podobně funguje i moc. Člověk, který ji získá, často posune svůj normativ, aniž by si toho všiml. Hrubost nazve důsledností, nátlak motivací a mlčení druhých souhlasem. Moc oslabuje citlivost k hranicím ostatních.
Jedním z nejnebezpečnějších výroků v organizaci bývá věta: „On už je prostě takový.“ Má omluvit křik, ponižování nebo výbuchy vzteku. Místo aby se zpochybnilo jeho chování, přizpůsobí se mu celé okolí. Normativ se posune a to, co bylo dříve nepřijatelné, začne být považováno za normální.
Kultura je to, co tolerujeme
Tak vzniká firemní kultura: z toho, co se opakovaně toleruje. Skutečný normativ organizace není v etickém kodexu. Projevuje se v každodenních reakcích a v ochotě zastat se člověka, jehož hranice byla překročena.
Mlčení zaměstnanců nebývá známkou spokojenosti, ale rezignace. Lidé přestanou upozorňovat na nespravedlnost ve chvíli, kdy uvěří, že její pojmenování nic nezmění. Omezí vlastní iniciativu, udělají přesně to, co musí, a vnitřně se vzdálí.
Přitom při řešení konfliktů často netouží po pomstě. Chtějí něco prostšího: aby někdo uznal jejich zkušenost a jejich pocity. Věta „Rozumím, že jste to mohl vnímat jako ponižující“ nerozhoduje o vině, ale otevírá prostor k rozhovoru.
Hranice jako zrcadlo
Normativ se může stát také nástrojem sebepoznání. Když mě něco zasáhne, mohu se ptát: Chrání tato hranice mé hodnoty, nebo jen starý strach?
Ne každá hranice je totiž moudrá. Některé vznikly ze starých bolestí a drží nás v pasti. Staly se ochranným plotem kolem kdysi zraněného místa. Jizvou. Zralý člověk dokáže říct: „Toto je pro mě nepřijatelné,“ a zároveň připustit: „Možná potřebuji pochopit proč.“
Abychom mohli žít společně, potřebujeme jasné hranice. Zároveň však musí zůstat dostatečně pružné, abychom přes ně dokázali zahlédnout i druhé. Pružnost ovšem nesmí znamenat rezignaci na vlastní hodnoty. Jinak se mez nenápadně posune a to, co by ještě nedávno neprošlo, se stane novým normativem.
Když si zvykneme
Takové posouvání hranic můžeme pozorovat i ve veřejném prostoru. Z každodenního pohledu jsou změny téměř nepostřehnutelné. Když však s odstupem porovnáme, jak se političtí představitelé vyjadřovali a chovali před deseti lety a jak se chovají dnes, vystoupí před námi znepokojivý trend.
To, co by kdysi vyvolalo odpor nebo pohoršení, dnes často projde bez větší odezvy, protože jsme si na to zvykli.
Petr Pavel: narušitel nových pořádků?
Co se stane, když se v prostředí posunutých hranic objeví někdo, kdo svým vystupováním připomíná původní normativ? Člověk, od něhož očekáváme zdrženlivost, důstojnost, respekt k úřadu a vědomí odpovědnosti, může paradoxně začít působit jako cizorodý prvek.
Zvlášť těm, kteří si na nový normativ zvykli a čerpají z něj zjevné i skryté výhody, může jeho chování připadat nepohodlné nebo provokativní. Jenže… on ty hranice nepřekračuje. Jen je znovu zviditelňuje. Budeme naštvaní na teploměr, který nám ukáže, že máme horečku? Zpochybníme naměřené hodnoty? Vyhodíme ho a seženeme takový, který ukáže číslo vyhovující novým pravidlům? Kdepak…
Svou přítomností připomíná, co bývalo samozřejmé, a zároveň odhaluje, jak daleko se veřejný prostor posunul. Místo věcné kritiky pak přichází zlehčování, zpochybňování motivů nebo útok na samotný způsob jeho vystupování. Terčem kritiky se pak nestává jen on sám, ale především normativ, který zosobňuje.
Zkrátka, všeho moc škodí
Babiččino „všeho moc škodí“ tak pro mě získalo širší význam. Červená kontrolka se nerozsvěcí jen u věcí zjevně špatných. Bliká i tam, kde se něco původně dobrého nahromadilo v nesprávné míře. Tam, kde se péče změnila v kontrolu, odpovědnost v nátlak a dobrý úmysl v páchané dobro.
Normativ se ptá, co jsme ještě ochotni snášet. Kde končí ohleduplnost a začíná sebezapření. Kdy chráníme své hodnoty a kdy už jen své staré obavy.
Moje babi by nad tím vším jen mávla rukou, podívala se na mě a zopakovala svou větu: „Alexi, všeho moc škodí. I toho tvého přemýšlení už bylo dost.“
Čím jsem starší, tím méně mi ta věta připadá obyčejná.
P. S. A mimochodem: ve veřejném prostoru už červená kontrolka svítí. Dlouho.
