Článek
Bylo nebylo, kdysi v hlubokém dávnověku, kdy ještě byla zem pustá a nehostinná a dávno předtím, než pánbíček z hlíny uplácal Adama a Evu, otevřel jednu zvláštní krabici. „Tak,“ řekl si. „Tohle je lidský rozum. A ten dám člověku, aby zemi zalidnil, obhospodařoval ji a pečoval o ni, aby vzkvétala pro radost.“ Než však obsah krabice roznesl po celé zemi, zarazil se. Lidského rozumu totiž byla jen jedna jediná krabice.
Nemám si trochu schovat na potom? napadlo ho. Co když jednou přijde doba, kdy bude rozumu málo? Jenže se nemohl smířit s představou, že by tak skvělé konstrukční dílo, jakým člověk bezpochyby je, nějak omezoval. A tak povolil ruku a všechen rozum, který pro lidi měl, rozfoukal po celé planetě. A od té doby leží rozum všude kolem nás. Je rozprášený v knihách a učebnicích, ve zkušenostech lidí, ve větách mudrců i v poznámkách vědců, kteří neustále něco zkoumají, a když na něco konečně přijdou, pečlivě to zapíšou, aby jejich objev nemuseli ostatní dělat znovu. Rozum je totiž něco jako surovina. A každou surovinu je potřeba vytěžit. Chceme-li rozumu víc, musíme pro něj něco udělat. Číst, přemýšlet, zkoušet, plést se, opravovat se a znovu přemýšlet. Proto nás, milé děti, učení někdy tolik bolí. Každá těžba totiž vyžaduje práci.
Jednoho dne si však člověk pomyslel: Co kdyby mi rozum, který už jsem vytěžil, pomohl vymyslet stroj, se kterým by šla další těžba snadněji? A tak takový stroj postavil. Nejdřív byl docela prostý. Člověk do něj vložil trochu svého vytěženého rozumu a stroj mu pomohl najít další. „Výborně,“ zaradoval se člověk. „Když mu dám ještě víc rozumu, určitě ho vytěží ještě víc.“ A povedlo se. Člověk dával stroji další a další knihy, poznámky, příběhy, objevy, výpočty a myšlenky. Stroj je polykal a pomáhal člověku hledat rozum rychleji než kdy předtím. Člověk měl radost. Takovou radost, že ho ani nenapadlo položit si jednu docela obyčejnou otázku: Když teď rozum těží stroj, co při té práci dělám já?
Protože si tu otázku nepoložil, dával člověk stroji další a další práci. Stroj byl stále chytřejší a rychlejší a lidé ho začali používat téměř všude. A ze všeho nejraději ho používali ti, které obyčejná těžba rozumu bolela. Člověk by si mohl říct, že je to přece dobře. Protože i ten, kdo měl rozumu málo, ho měl najednou díky stroji víc než dost. Někdy dokonce víc, než vůbec potřeboval. Jenže tu byl jeden háček. Stroje mohou být chytré a rychlé, ale neumějí být moudré. Stroj na moudrost totiž člověk stále ještě nevymyslel. Poznat se to dalo docela snadno. Rozumný člověk pokládal stroji rozumné otázky, pochyboval o jeho odpovědích a přemýšlel nad nimi. Člověk, který rozumu příliš nevytěžil, se spokojil s tím, co mu stroj řekl. A někteří lidé si se strojem dokonce začali jen hrát. „Koukej, co všechno umí!“ chlubili se ostatním. „Viděls, jaký skvělý stroj jsem s jeho pomocí vymyslel?“ A málokoho už napadlo zeptat se, kolik z toho skutečně vymyslel člověk a kolik stroj.
A tak stroj přemýšlel, těžil rozum a lidé mu dávali další a další potravu. Jenže stále větší část té potravy už předtím vytěžil zase jiný stroj. A pak se jednoho dne stala podivná věc. Lidé, kteří kdysi sami vytěžili hodně rozumu, si všimli, že rozum ze stroje je jiný než ten, který znali. Nebyl horší. Nebyl ani ošklivější. Byl prostě jiný. Když oba druhy rozumu postavili vedle sebe, všimli si zvláštního rozdílu. Ten strojový byl pravidelný, úhledný a pěkně uspořádaný. Snadno se skládal, třídil a ukládal do polic. Jeden kousek pasoval k druhému a téměř nic nikde nepřečnívalo. Lidský rozum byl úplně jiný. Někde kousek přečuhoval, jinde něco chybělo a občas vůbec nebylo jasné, kam který dílek patří. A když ho lidé chtěli společně srovnat, dalo jim to spoustu práce. Museli se přít, vysvětlovat si své nápady a dlouho se domlouvat, kam který kousek správně patří. Nakonec byli zpocení, unavení a někdy i trochu naštvaní. Ale měli z toho radost. A hlavně si potom o něco lépe rozuměli. Každý z nich se totiž svého kousku rozumu dotkl. Musel ho vzít do ruky, obrátit, prohlédnout ze všech stran a ukázat ostatním, proč si myslí, že patří právě tam.
Stroj nic takového nepotřeboval. Neměl radost ani smutek. Nehádal se, nepochyboval a nebyl unavený. Jen rychle těžil rozum, skládal ho do úhledných tvarů a ukládal do správných polic. Když si toho vědci všimli, začali přemýšlet, jak oba druhy rozumu od sebe rozeznat. Jak poznat, který vytvořil člověk a který stroj. A tehdy objevili člověčinu. Člověčina se stala jednotkou, pomocí které bylo možné změřit, kolik člověka v každém kousku rozumu zůstalo. Lidé však dávali stroji znovu a znovu rozum, který už předtím vytěžil jiný stroj, a člověčina se z něj postupně vytrácela. Vědci se stroj snažili vylepšovat tak, aby se neztratila úplně. Byl to ale marný boj. Člověčiny ubývalo, až jí nakonec zůstalo jen docela maličko.
Lidé si toho samozřejmě všimli. A jako už tolikrát předtím se rozdělili. Jedni se stali milovníky rozumu s pravou člověčinou. Vyhledávali ho, opatrovali a učili se rozeznávat i ty nejjemnější rozdíly. Byli z nich znalci, kteří dokázali člověčinu ocenit stejně jako všechno, co člověk vytvořil předtím: obrazy, knihy, sochy nebo písně. Pak tu byli ti, kterým na člověčině příliš nezáleželo. Rozum bez ní jim nijak nevadil. Hlavně když fungoval. A nakonec byli lidé, kteří používali obojí podle toho, co právě potřebovali. Na hranaté, rovné a uspořádané věci si brali rozum ze stroje. Byl rychlý, přesný a všechno do sebe krásně zapadalo. Ale na věci kulaté a nadýchané, barevné, voňavé, trochu křivé a někdy úplně zbytečné, si nechávali rozum s člověčinou. Protože zjistili, že některé věci mohou být dokonale správné, a přesto jim pořád něco chybí.
V každé správné pohádce, milé děti, bývá nějaké zlo, aby mělo dobro s čím bojovat. V téhle ale žádné zlo není. A vlastně ani žádné dobro. Stroj není zlý. Jen dělá přesně to, k čemu ho lidé stvořili. Problém je někde jinde. Rozumu je totiž na světě jen tolik, kolik jsou ho lidé ochotni sami vytěžit. Stroj jim může ukázat, kde kopat. Může jim podat lopatu, odvézt hlušinu a dokonce jim ukázat, co už vykopali jiní. Nemůže ale rozhodnout, jestli člověk vezme lopatu do ruky.
A tak se nakonec ukázalo, že největší nebezpečí nebylo v tom, že by stroj lidem rozum kradl. Bylo v tom, že jim jeho těžbu tak usnadnil, až někteří zapomněli, proč ji vlastně dělají. A ti, kteří na to nezapomněli, občas stroj vypnuli, vzali do ruky knihu, pohádali se s kamarádem, něco pokazili, něco pochopili a trochu rozumu si zase vytěžili sami. Nebyl tak hladký, přesný ani úhledný. Ale byla v něm člověčina. A možná právě proto stál za to.
