Článek
Polský dvorní šašek Stańczyk se na známém obraze dozvídá z dopisu o pádu Smolenska, který roku 1514 dobyli Rusové. V pozadí obrazu je polská šlechta, která si užívá plesové zábavy a paradoxně je to tak jenom šašek, jemuž dochází význam této události a proto si zoufá.
V roce 1795 zanikla Polsko-litevská unie. Její území bylo rozděleno mezi tři okolní mocnosti, a to Prusko, Rusko a Rakousko. Šlo o sérii postupných anexí, které v onen osudový rok vyvrcholily v naprosté zničení polského státu, a Poláci tak na dalších 123 let ztratili suverenitu.
Za zničením Polsko-litevské unie však nestáli jen vnější nepřátelé se zbraněmi, ale i vnitřní politické neshody. Polská šlechta měla na evropské poměry nevídanou míru autonomie a členové Sejmu (polský parlament) mohli uplatnit absolutní právo veta při libovolné debatě a zrušit tak veškeré návrhy a přijatá usnesení.
Není divu, že tohoto nepřátelé Polska využívali a že tato benevolence byla jednou z hlavních příčin zániku Polsko-litevské unie. Trojí dělení Polska se nám může zdát jako záležitostí učebnic dějepisu, a přitom je v něm dějinné varování, které se dnes nevztahuje už jen na Polsko, ale na celou Evropu.
Evropa v roce 2026 stojí v prapodivném osamocení. Z východu na nás tlačí tanky, rakety, letadla a drony Ruské federace. Vladimir Putin nám zcela jednoznačně ukázal, že realizace jeho ambicí není nic jiného než snaha obnovit moc, která kdysi náležela Ruskému impériu a Sovětskému svazu a že je při tom schopen ničit a zabíjet kohokoliv, kdo je slabší a postaví se mu do cesty.
Druhý tlakový bod nově přichází ze západu. Spojené státy Donalda Trumpa už nepředstavují důvěryhodného spojence. Amerika nyní využívá svého postavení k tomu, aby mohla šikanovat koho se jí zlíbí jako král své vazaly. Trump to s námi zkusil ve vztahu ke Grónsku. Zatím se Evropě skrze společné úsilí podařilo jej od nápadu anexe dánského autonomního území odradit. Otázka na jak dlouho.
Třetí tlakový bod je o něco plíživější a číhá na nás ve velkých evropských přístavech. Stejně jako kdysi evropské velmoci pokořily imperiální Čínu a donutily ji otevřít své přístavy mezinárodnímu obchodu, chce nás nyní Čínská lidová republika zahltit elektromobily, solárními panely, a dalšími produkty zelené tranzice, bohužel ne za účelem zelenější planety, ale proto, aby zničila naši vlastní konkurenceschopnost a definitivně tak uspala náš průmysl.
Evropa stojí před trojím dělením. Nejspíš ne před doslovným, který by znamenal konec naší suverenity, nicméně před dělením, které definitivně ukončí náš význam ve světě ano. Ovšem stejně jako Polsko nezničil jen a pouze nátlak cizích mocností, tak Evropu neničí jen a pouze nátlak velmocí.
Naše politické elity napříč unií neprokazují dostatek rozvahy a odvahy na to, aby současným krizím dokázaly čelit. Křičí líbivá hesla k tématům migrace, klimatické krize, bezpečnosti, či ekonomické situaci, ale skutečná dlouhodobá řešení nenabízí. Nebo rovnou naše kolektivní úsilí sabotují tak, jako tomu dělají maďarský premiér Orbán, nebo slovenský premiér Fico. Evropská unie taktéž má mechanismus práva veta, kterého hlavně Orbán ve vztahu k Ukrajině už několikrát využil.
Jako naprosto nekonstruktivní a nezodpovědná se ve vztahu k naší bezpečnosti čím dál více projevuje i naše současná vláda, která se například rozhodla stát stranou od francouzské iniciativy jaderného deštníku pro ostatní členské státy unie.
Jsou to přitom leckdy právě členové naší vlády, či Orbán a Fico, kteří jako první neváhají stav Evropské unie nazvat jako špatný, neboť je unie slabá, pomalá a mnoho jiných negativních přídavných jmen, které si k ní dokážete dosadit.
V českém prostředí stojí za zmínku, že toto není výsadou bohužel jen naší vlády, ale i opozice, především pak ODS, která se nikdy nebojí kritizovat evropské „nicnedělání“, ale potom bít na poplach, když kdokoliv navrhne posílení pravomocí unie.
Evropská unie současnému světu skutečně nestačí, ale stejně jako Polsko-litevská unie podlehla právě kvůli přílišné benevolenci vůči své šlechtě, tak Evropská unie může podlehnout v důsledku až příliš volného manévrování jejích nekonstruktivních členů. Mimo jiné i proto teď vzniká dvourychlostní Evropa, která se dělí na E6 a na ostatní. E6 zatím tvoří šest států, ale očekávejme, že dojde k postupnému rozšíření, do kterého by rozhodně mělo spadat i Česko.
Euroskeptik se teď možná už ježí zděšením, nicméně nemá smysl zavírat oči před samozřejmým. E6 chce posílit to, k čemu Evropská unie v konečném důsledku spěje, tedy k ještě užší ekonomické, obranné a zahraničně poltické spolupráci. Nejspíš to skutečně bude znamenat ještě větší předání politický pravomocí z rukou národních států do rukou unie, ovšem tady je na nás, abychom se rozhodli, jestli chceme živit národní mýtus o tom, že jako jsme se museli bránit Vídni, Berlínu a Moskvě, tak se teď musíme bránit Bruselu, anebo jestli se zaměříme na to, že Evropská unie je nejlepší šance pro Čechy, jak projektovat své vize daleko za hranice našeho státu, pokud budeme ochotni do institucí vysílat víc Věr Jourových a míň Filipů Turků.
Evropská unie musí projít zesílením. Tím zesílením by měly být věci jako dokončení jednotného trhu, funkční sjednocení bezpečnostní a zahraniční politiky a návrat a posílení strategického průmyslu. Pouze skutečně jednotný trh s našimi vlastními inovacemi, průmyslem a 450 miliony převážně kvalitně vzdělaných a bohatých lidí může být síla, která ekonomicky bude konkurovat Americe a Číně. Můžeme mít vlastní jednotný akciový trh, vlastní velké korporáty jako Google, a nakonec se i euro může stát měnou konkurující dolaru jakožto rezervní měně.
V bezpečnostní rovině nejspíš bude třeba se přestat spoléhat na Spojené státy a osamostatnit se. To pro mnohé z nás může znít jako bolestivá představa, nicméně Trump nám za rok a kus své vlády dal důvodů víc než dost k tomu, abychom viděli, kam vede až přílišná závislost na jednom státu, pokud v jeho čele stojí někdo, kdo nás uráží a vyhrožuje nám.
Je třeba si přiznat, že byť NATO bylo dobrou zárukou naší bezpečnosti (a doufejme, že dalších pár let ještě bude), tak to byl také velmi rafinovaný způsob pro Spojené státy, jak udržovat svoji dominanci v Evropě. Pokud tuto dominanci už ale nechtějí udržovat přátelskými gesty i činy, ale výhrůžkami, tak je pro Evropu nezdravé v takovém vztahu zůstávat déle, než je nutné. Koneckonců, pokud nám chce Trump vyhrožovat anexí libovolného území, tak v čem se tolik liší od Putina?
Zatím potřebujeme americké konvenční síly na kontinentu pro odstrašení ruské hrozby, ale jestliže Trump dělá takové kroky, jako je střemhlavý útok na Írán, který ale nebyl promyšlený a nyní vede pouze k prohlubování celosvětové krize, a například už k tomu, že Američané stahují některé síly například z Jižní Koreje k velké libosti severního souseda a Číny, tak jakou máme jistotu, že na něj bude spoleh, pokud se Rusko pokusí o ještě mnohem ofenzivnější kroky někde v Pobaltí, nebo okolí Suwalského koridoru a nezbude už než aktivovat článek 5 Severoatlantické smlouvy?
Myslíte si, že je to nemyslitelný scénář? Vzpomeňte, jak Rusko narušovalo vzdušný prostor aliance minulý rok svým letectvem a vzpomeňte především na všechny ty, kteří v lednu a v únoru roku 2022 prorokovali, že válka v Evropě je nemožná.
Jediné, co Rusko dokáže spolehlivě zastavit je naše síla, která bude podepřena zbraněmi. To rozhodně lépe dokáže jednotná a silná Evropa než malé pobaltské státy, nebo Polsko. Pokud se my jako Češi neustále bojíme nějakého ducha mnichovské zrady, tak se chovejme tak, aby naši spojenci chápali, že překročení hranice libovolného evropského státu botou ruského vojáka je překročením hranice i našich spojenců.
Buďme proto jako Česko v Evropě konstruktivním partnerem. Naše sousedy a okolí nikam neposuneme a v případě našich partnerských států v unii jsou dnes i historicky to nejbližší, co máme. Česko nemůže existovat bez Evropy. Evropa nám ale už několikrát jenom ve století minulém ukázala, že může existovat bez nás. Je pro nás obrovskou historickou šancí, že je dnes Evropa z většiny taková, jaká je a vyvarujme se těch, kteří nechtějí silnou Evropu. Vzhledem k naší velikosti a váze v systému mezinárodních vztahů by to rozhodně nebylo v náš prospěch.
Když už je řeč o historických šancích a duchu Mnichova, tak je třeba se obrátit k Ukrajině. Když Trump na začátku roku navrhl mírové řešení, tak se srovnání s Mnichovem ozývalo nejen v Česku. Ovšem zatímco my jsme se v roce 1938 rozhodli Mnichovu podvolit, tak Ukrajina touto cestou nešla. Bojuje za svoji svobodu a suverenitu a pravděpodobně tak zabránila mnohem větší konfrontaci mezi Evropou a Ruskem, nebo ji alespoň oddálila.
Ještě ale může přijít situace, ve které Ukrajině nezbude než akceptovat velmi nevýhodné a neférové podmínky. Pokud by vývoj událostí následujících měsíců proběhl tak, jak si přeje Donald Trump, tak jsme zvolili hanbu a budeme mít válku.
Je v našem bytostném zájmu Ukrajinu přednostně do unie přijmout a zajistit pro ni co nejspravedlivější mír. A jestliže nemáme argumentovat hodnotami a nesčetnými oběťmi, které Ukrajinci položili, tak argumentujme ryze pragmatickými důvody. Získáme nejzkušenější armádu na světě, která může mít velké slovo ve spoluutváření evropské bezpečnosti. Rozloha celé unie se výrazně zvětší a ukrajinské obilnice se tak stanou evropskými. Získáme přístup k mnoha vzácným kovům a zeminám, čímž opět můžeme snížit závislost na Číně. Populace unie se zvětší, budeme moct investovat do poválečné rekonstrukce a sama Ukrajina by tak mohla dostat nové ekonomické impulsy, které by podpořily její a celoevropský růst.
Velmoci jednou dopustily Mnichov na nás a nyní jej chtějí aplikovat i na Ukrajinu. Jestli chceme mít my jako Češi konečně pokoj od duchu Mnichova, tak zabraňme dalšímu Mnichovu. Tomu může zabránit jenom Česko v jednotné a silné Evropě.
Nenalhávejme si, že naše současná pozice je dobrá. Není. Není ale ani zdaleka tak špatná, jako byla pozice řeckých městských států proti Perské říši, kterou spojenectvím nakonec odrazily. Nebo Napoleona Bonaparta, který dokázal revoluční Francii ubránit před nátlakem ostatních mocností a její moc rozšířit daleko za její hranice. Nebo Otto von Bismarcka, jehož stát stál na okraji německého prostoru, který ale nakonec sjednotil a položil tak základy současného Německa. Nebo Tomáše Garriguea Masaryka, který dokázal ve víru války a navzdory velmocím stvořit náš moderní stát. Nebo Winstona Churchilla, který se rozhodl nekapitulovat před Hitlerem v situaci, kdy Británie byla oslabená a zachránil tak náš způsob života. Evropa už ve velké míře sjednocená je. Musíme jen najít dostatek politické vůle a odvahy jít ještě o několik kroků dál.
Když letci RAF ubránili Británii před Luftwaffe, Churchill prohlásil, že „nikdy v historii lidských konfliktů nevděčilo tak mnoho, tak málu, za tak mnoho.“ Letci RAF tehdy nebyli jen Britové, ale i Čechoslováci, Poláci, Belgičani, Irové a Francouzi. Skoro jako kdyby se tehdy jednotná Evropa tváří v tvář tyranii tvořila, aniž by o tom věděla.
Churchillova slova mohou v dnešní době nabýt nového významu pro statečné Ukrajince, pokud v jejich podpoře vytrváme a začleníme je do unie. Se silnou unií, v níž bude Ukrajina, nebude Rusko moci komunikovat tak, jako tomu dělalo doposud.
Evropa je vize, za kterou my jako Češi musíme jít. Možná to není vize ideální, ale je to jediná vize, která nám nabízí bezpečí, prosperitu a pokračování naší svobodné státnosti. Evropa se tak může v 21. století po zkáze dvou světových válek vrátit na výsluní jako síla, která je bohatá, mocná a respektovaná. Toho můžeme dosáhnout tím, že zabráníme trojímu dělení Evropy a vezmeme do rukou svůj vlastní osud.
