Článek
Nejhorší je, že nás tihle pisálci nazývají seniorkami. Seniorkami! Věk, kdy ještě zvládnu utéct před revizorem, nazývají „pokročilým stádiem existence“.
Ti, kdo tyhle články sepisují, musí mít buď poškozené mozkové závity, nebo jim někdo platí za to, aby nás deptali. Protože jak jinak si vysvětlit titulky: „Jak se nalíčit, aby nikdo nepoznal, že vám není dvacet.“ No, jestli to někdo opravdu nepozná, tak mám spíš strach o jeho zrak než o svůj make-up.
Ale u mužů? Ticho po pěšině. Pupkatý padesátník v sandálech na ponožky, s batohem jak na Himálaje a mastnou pěšinkou je prý naprosto v pořádku. Ať si klidně voní jako svačina na tři dny. Jen žena musí být elegantní, svěží a nejlépe ve velikosti S – jinak prý ohrožuje estetický zážitek společnosti.
Reklamy? Ty by se měly dávat spíš do večerního hororu. „Zhubněte do plavek!“ – a mezi tím se v pozadí tváří modelka, které je tolik co mé dceři. To je asi ta „inspirace“. Jen bych chtěla vidět podobnou reklamu s chlapem, co si v šatně ledabyle utře ručníkem břicho a říká: „Hele, kámo, kup si tenhle přípravek, jinak se ti už pásek nikdy nezapne.“
Ale ne – muži můžou být staří, vrásčití, chlupatí jak medvědi, a pořád se jim říká charismatičtí. My máme být „věčně mladé“. Jenže, holky, ruku na srdce – jestli se budeme pořád honit za tím, abychom se těmhle expertům na ženské tělo zalíbily, tak nikdy nevyskočíme z tohohle bludného kruhu. Budeme nakupovat, malovat se, hubnout, dusit se v podprsenkách a nakonec se divit, že se necítíme šťastné.
Já říkám: oblékám se pro sebe. Maluju se pro sebe. A až se příště objeví další článek typu „co ženy po padesátce nesmí nosit“, navrhnu jednoduché řešení: autor by měl jít v sandálech na ponožky, s pupkem do půlky stolu a s nápisem na tričku: „Já jsem ten, co radí.“ To bude konečně poctivý článek.
