Čím platili vězni za socialismu? Peníze to nebyly.

„Peníze byly a pravděpodobně ještě dlouho zůstanou jedním z nejpřitažlivějších magnetů pro ruce lidí,“ napsal počátkem 60. let numismatik a odborník na platidla Julius Sém. Jeho slova platí dodnes – a to i v oblasti, kde bychom peníze čekali jen stěží: ve věznicích. Československá vězeňská platidla, mezi nimiž nejznámější místo zaujímají tzv. táborovky, představují unikátní, ale dlouho utajovaný fenomén na pomezí ekonomiky, vězeňství a bezpečnostních dějin.

Příběh paralelní vězeňské měny začíná paradoxně už v roce 1942. Nacisté tehdy vytvořili pro židovské ghetto v Terezíně vlastní platidla – dokonale vyvedené bankovky s Mojžíšem od výtvarníka Jindry Schmidta. Měly sloužit jako kulisa před inspekcí Mezinárodního červeného kříže a dokumentovaly snahu o „normalizovaný“ obraz života gheta.

Po válce však československé věznice žádnou vlastní měnu nepoužívaly. Změna nastala až v roce 1949, kdy se v nových vězeňských táborech začaly objevovat vnitřní poukázky určené výhradně k nákupu v kantýnách. Protože se věznice tehdy oficiálně nazývaly „tábory“, ujalo se pro tyto platidla označení táborovky.

Jejich existence byla přísně tajná. Všechny předpisy nesly doložku „Tajné“, zaměstnanci i vězni byli vázáni mlčenlivostí a sám vznik paralelní měny se opíral o neveřejný souhlas ministerstva financí.

Vězni nebyli v pracovním poměru k vězeňskému zařízení, a proto nedostávali mzdu, nýbrž odměnu za práci. Její struktura byla složitá: třetina šla vězňům na kapesné, třetina na dluhy či rodině a poslední třetina se ukládala jako úložné, vyplácené po propuštění.

Civilní peníze vězňové držet nesměli – kvůli riziku uplácení či útěků. Táborovky proto fungovaly jako reálná vnitřní měna, hodnotově srovnatelná s oficiální korunou, ale použitelná výhradně v prostředí věznice.

Jejich podoba byla přitom vždy unikátní pro konkrétní zařízení: poukázky se v oběhu staly platnými až po orazítkování razítkem věznice a při převedení vězně do jiného tábora se vyměňovaly za místní měnu.

V letech 1948–1954 fungovaly také tábory nucené práce (TNP). Přestože navazovaly na prvorepublikovou tradici pracovních táborů pro potulné osoby, brzy se staly nástrojem k izolaci „nepohodlných“ občanů – často bez soudního rozsudku, pouze na základě rozhodnutí komisí národních výborů. Odsouzení zde mívávali volnější režim, vycházky i dovolenky, a část jejich odměny mohla být vyplácena i v běžné měně.

Tyto roky jsou zároveň dobou těsného propojení vězeňství a bezpečnostních složek. Od roku 1952 přešli příslušníci Sboru vězeňské stráže pod ministerstvo národní bezpečnosti a stali se příslušníky SNB. Vnější střežení věznic vykonávali policisté, včetně speciálních útvarů jako byl známý „Jeřáb“ v oblasti Ostrova.

S dramatickými změnami padesátých a šedesátých let je úzce spjata osobnost plukovníka Oldřicha Mejdra. Během dvou desetiletí prošel funkcemi velitele Sboru vězeňské stráže, náčelníka Správy nápravných zařízení ministerstva národní bezpečnosti i ministerstva vnitra a nakonec stál v čele nově vzniklého Sboru nápravné výchovy ČSSR.

Jeho jméno je spojeno také s regulací táborovek. Krátce před měnovou reformou roku 1953 musel vydat tajný rozkaz zakazující příslušníkům SNB nákup vězeňských poukázek, které začali zneužívat k obcházení přídělového systému. V době nedostatku potravin totiž vězeňské kantýny představovaly pro zaměstnance snadný způsob, jak se dostat ke zboží.

Jedním z nejvýznamnějších míst, kde táborovky kolovaly, byla tzv. oblast O (Ostrov). Pod krycím názvem se skrýval rozsáhlý vězeňský komplex kolem Jáchymova a Vykmanova, kde desetitisíce vězňů – často politických – pracovalo v uranových dolech pro sovětský jaderný program. Tábor měl vlastní organizační strukturu, své finance, přísné utajení a až 15 samostatných pracovních útvarů.

Rok 1953 přinesl dvě zásadní změny: zrušení přídělového systému a měnovou reformu, která zasáhla celou zemi – včetně věznic. Táborovky však reformu přečkaly a nadále sloužily jako vnitřní měna až do 60. let, kdy s reorganizací vězeňství postupně mizely.

Táborovky nejsou jen zajimavost. Jsou svědectvím o době, kdy byla velká část společnosti řízena mimořádnými opatřeními, přísným utajováním a paralelními systémy. Reprezentují střet ekonomiky, politiky a každodenní reality lidí na obou stranách mříží. A přestože se po desetiletí nesmělo o jejich existenci veřejně hovořit, dnes tvoří jedinečný pramen pro pochopení historie československého vězeňství i politických dějin 20. století.

Zdroje: