Článek
My Češi jsme byli zvyklí žít od roku 1968 pod knutou okupačních vojsk SSSR, a to od roku 1968 do roku 1991. Většině obyvatel se tento stav rozhodně nelíbil, kolovaly o tom i vtipy, např. „Co to je dočasně? No, to znamená na věčné časy“ atd. Nikdo s tím však nic nezmohl, jaksi jsme sklonili hlavy a žili dál, jak se dalo. Pak však přišel listopad 1989 a ejhle, my jsme zvonili klíči. Byla to euforická doba, na kterou jsme jako národ nebyli valně připraveni. Neměli jsme možnost žádného pomalého přechodu a pozvolné převýchovy, prsk, a bylo to tady. Okamžitě jsme byli svobodní, Rusové nám hlavu přestali dělat. Pak se vše začalo vyvíjet překotně, restituce, kuponová privatizace, vstup do NATO, vstup do EU.
To byla pořád poměrně euforická doba. Záhy však na nás doléhaly ekonomické problémy, rapidně se měnící životní styl, častější a častější rozpady rodin, to vše zaviněné výše uvedenými příčinami. Nadšení z přijetí do NATO postupně ochládalo, začali jsme členství v něm brát jako samozřejmost. Náš finanční příspěvek do NATO činí v současné době kolem 580 mil. korun, z makroekonomického hlediska tedy pakatel. Dále je tu závazek všech jednotlivých členů NATO vydávat 2 % svého HDP na obranu. To jsme neplnili celou dobu, nyní vydáváme cca 1,52 % svého HDP. (zdroj: MZV)
Za vlády prezidenta Baracka Obamy se začalo uvažovat o tom, že by USA u nás zřídily v rámci protiraketové obrany v Evropě vojenský radar, a to konkrétně v Brdech. Odpor naší populace proti tomuto zařízení byl tak velký, že se nakonec nestavělo nic. V té době jsme ruskou hrozbu ještě nepřipouštěli nebo ji bagatelizovali.
Nyní je situace naprosto odlišná, a to od 24. 2. 2022, tedy od napadení Ukrajiny ruským agresorem. Když se teď budu vyjadřovat naprosto pragmaticky a bez emocí, byl napaden sanitární kordon (pojem vzniklý po první světové válce, který označoval pásmo zemí, které chránily Francii před šířením komunismu z východu) mezi námi a ruským agresorem. Ano, je tu ještě Slovensko, ale jeho vojenský potenciál je zcela zanedbatelný. A právě v této době je pro naši malou zemi s pidi armádou, čítající i s rezervisty nějakých 32.000 vojáků, (zdroj: Wikipedie) tedy necelých dvou divizí, velice důležité mít na svém území fyzicky přítomné spojence. Přesto, jak vidno z různých anket, je velice značná část české populace striktně proti zřizování jakýchkoliv základen USA (či NATO obecně) na našem území. Teď se vrátím na začátek článku, kde jsem narazil na pravděpodobné kořeny a vůbec nechuť Čechů akceptovat cizí vojska na našem území. Ano, je to zkušenost s vojsky ruských agresorů, která u nás pobývala od srpna roku 1968, možná můžeme jít ještě dál a vzpomenout německou okupaci. Jsme země, která nikdy za svou svobodu nebojovala, vždy jsme se spoléhali na své spojence, výsledek byl patrný po 29. 9. 1938, tedy po Mnichovu.
Mylně se domníváme, že stavbou vojenského radaru či vytvořením vojenských základen na našem území na sebe poštveme ruského agresora ještě razantněji. Ano, jsme chráněni článkem 5 Severoatlantické smlouvy, každá smlouva však zůstává pouhou smlouvou. Daleko radikálnější odstrašující význam pro ruského agresora je fyzická přítomnost vojáků Aliance na našem území.
Někteří populisté pak naivně poukazují na náklady s tím spojené apod. Přitom vojenská základna by přinesla další pracovní příležitosti Čechům tak, jako se stalo i v Německu. Naopak by tedy byla ekonomickým přínosem. Naštěstí se pozvolna vydáváme správným směrem, což dokazuje česko-americká dohoda o obrané spolupráci, i když ta žádné základny konkrétně zatím neřeší.
Prosím, přestaňme už si konečně plést tuto smlouvu se smlouvou o „dočasném pobytu sovětských vojsk“ a děkujme Bohu, že byla splněna základní prerekvizita k budování základen NATO na našem území.
