Článek
V současné době se medii šíří obecná myšlenka, že rozsudek československých soudů za opuštění republiky emigrantům nikterak neuškodil. K tomu bych Vám, milí čtenáři, chtěl vyprávět vlastní zkušenost.
Pocházejíc z nekomunistické rodiny (otec byl ve svazcích STB označen jako nepřítel lidu pro svou spolupráci s ekonomem Otto Šikem v období Pražského jara), nebylo pro mne snadné dostat se na Právnickou fakultu UK v Praze. Musel jsem se tedy po absolvování střední školy jít zocelit na rok mezi dělnickou třídu. Zocelil jsem se asi obstojně neboť se stal zázrak a mě na fakultu po roce přijali. Tím zocelováním jsem však propásl kolegu JUDr. Fremra (jsme stejný ročník), kterýžto zřejmě tak zásadní poskvrnu jako já ve svém kádrovém materiálu neměl a když já byl v prvním ročníku, on již vesele studoval ve druhém a pravděpodobně jsme se tak potkávali pouze na širokém schodišti naší alma mater.
Studoval jsem celkem obstojně, pamatuji si, že ve třetím ročníku jsem dosáhl průměru 2,00 co mě katapultovalo mezi stipendisty (300,- Kčs měsíčně, za to už se téměř dalo v té době vyjít), ale hlavně jsem získal tzv. individuální studijní plán, který mi umožňoval prakticky chodit pouze na zkoušky. To však mělo za následek, že jsem totálně zvlčil a můj studijní průměr šel rapidně dolů, což mělo za následek, že ve čtvrťáku už jsem musel poctivě zařezávat. No fakultu jsem zdárně dokončil, stačil udělat ještě rigorózní práci a složit zkoušku. Jako čerstvý juris utriusque doktor, tedy doktor obojího práva, jsem nastoupil do oddělení podniku Škoda Plzeň , pobočka Praha. Na advokacii jsem se svým kádrovým profilem nemohl ani pomyslet. Zato jsem v mladistvém poblouznění pomýšlel usilovně o emigraci, tedy odchodu z tehdejšího komunistického ráje, dobře vědouce, že tím naplním skutkovou podstatu trestného činu ve smyslu tehdejšího trestního zákoníku č. 140/1961 Sb., konkrétně § 109, odst.2 -tedy opuštění republiky (pobyt v cizině bez povolení), za což já a má žena (v roce 1981 jsem stačil odpromovat a oženit se) byli ocenění rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 k odnětí svobody v délce trvání dva a půl roku natvrdo.
Ale to předbíhám. Jak jsem uvedl výše byl to zločin plánovaný, na praxi ve třetím ročníku jsem se přihlásil na prokuraturu (dnešní státní zastupitelství) k Obvodní prokuratuře na Praze 10, Jagelonské ulici a pečlivě pročítal obžaloby a následné rozsudky za opuštění republiky, ale i záznamy z přípravného řízení, tedy policejního vyšetřování. Moc mi to nepomohlo, jen jsem se ubezpečil, jak později instruovat rodiče a podobně. Otci moc ublížit nemohli, jako nepřítel lidu musel odejít v roce 1970 z pozice vedoucího katedry na VŠE a vesele zařezávat v Sedlčanech jako podnikový právník.
No podařilo se nám dostat se přes tehdejší Jugoslávii do Rakouska a posléze, v roce 1982 do Kanady.
Výše uvedený rozsudek nám rodiče poslali do Ottawy, s tím, že krom 2,5 let natvrdo nám byl zabaven veškerý majetek (nevím jak už to tehdy bylo, protože § 149, odst.2 tehdy umožňoval pouze odnětí svobody v maximálním trvání pěti let, žádné další alternativní tresty neobsahoval). V odůvodnění rozsudku jsem se dozvěděl, že nám přitížilo to, že (jsouce v době odchodu těhotní, tedy ne oba, pouze má žena) jsme takto oloupili socialistickou vlast o dalšího občana byť byl v té době pouhým nasciturem.
Jak to teď po letech píšu, zní to až žertovně, leč vězte, že tehdy tomu tak nebylo, byli jsme přesvědčeni, že jako režimem označení zločinci nikdy více neuvidíme své rodiče a nikdy již nenavštívíme rodnou zem. Dále to, že nám zabavili soudruzi majetek, nebylo všechno, v případě, že by některý z rodičů zemřel, nemohli bychom dědit, respektive děděný majetek by připadl státu. Tedy rozsudkem propadal i majetek jehož posese ještě nenastala.
Závěrem pak nechám na čtenáři, aby si sám udělal úsudek, jak neškodné bylo odsouzení emigrantů za opuštění republiky.
