Článek
Před cestou do Libanonu odrazují nejen často až děsivé zprávy médií, ale nenápadně také stránky ministerstva zahraničí. Přesto jsem se do malé, ale důležité země Středního východu v září vydala na deset dní. Cestovala jsem se skupinou spolužáků z mého magisterského oboru lidských práv. Když jsem přitom na italskou univerzitu v Padově před rokem nastupovala, nikdy bych si netipla, že mě studium na severu Itálie dovede až do Bejrútu.
Sedíme u stolu přeplněného malými talířky a mističkami. Číšnice zápasí s lahví vína, která už se mezi všechny ty příbory, sklenice a talíře zkrátka nevleze. Kolem mě si mí spolužáci vzrušeně povídají o jídle, které ještě nezkusili, nebo zážitcích z uplynulého dne. V tom ozdobná světla zavěšená nad naším stolem zablikají a zcela zhasnou. Restaurace se ponoří do tmy. Přesto ruch kolem mě neutichá. Všichni už jsou na podobný scénář zvyklí. Nikdo z našich hostů už se ani nepokouší o jejich oblíbený vtip. A tak si ho jen polohlasem zašeptám: „Vítejte v Libanonu!“ Světla se po chvíli s pomalým blikáním opět vrací k životu a já se smutně usměju na kamarádku sedící naproti mně. Tohle je Libanon.
Než jsem se na cestu zorganizovanou italským ministerstvem zahraničí vydala, měla jsem o zemi známé jako „Švýcarsko Blízkého východu“ jen velmi povrchní znalosti. Výbuch v bejrútském přístavu utkvěl v paměti asi všem. Pozůstatky občanské války z druhé poloviny minulého století a hluboká ekonomická krize už ale tak známé nejsou. Stopy minulých protestů, nepokojů a problémů trápící stát, který leží mezi Izraelem, Sýrií a zbytky Palestiny, jsou však viditelné na každém kroku. Spolu s každodenními přednáškami od libanonských nevládních organizací, iniciativ nebo zástupců mezinárodních organizací si však začínám v hlavě skládat jasný obrázek. A to ještě ani netuším, kolik mi toho cesta s mými spolužáky z magisterského studia lidských práv přinese.
Po ulicích chodíme pěšky jen zřídkakdy a pokud ano, neustále upíráme oči na chodník před námi. Je totiž plný hnijících odpadků, nespravených děr, ostnatých drátů nebo protitankových bariér. Volíme proto raději objednaný autobus nebo taxíky, které jezdí překvapivě dobře. V Libanonu totiž funguje veřejná elektřina pouze asi hodinu denně. Zbytek už si tamní vláda nemůže dovolit. Většina semaforů je proto permanentně ponořená do tmy. Auta ale na silnicích fungují v podivné synergii. Zkušeně se sobě za hlasitého troubení vyhýbají a chodcům vbíhajícím pod jejich kola včas zastavují. Po pár dnech mi dochází, že veřejná doprava ani v Bejrútu možností není. Na silnicích totiž vidíme v průměru jeden autobus za tři dny.
Na černý trh zavítají Libanonci častěji než do banky
Dalšími jizvami po neštěstí pronásledující Libanon jsou rozstřílené a prázdné budovy rozseté po celém Bejrútu. Jako houby se sem tam objevují mezi novými hotely, skleněnými apartmány a čerstvě otevřenými kancelářskými budovami. Jejich zpráva je ale jasná. Prázdná okna a stopy po kulkách všem neustále připomínají, čím si země prošla. Po míru uzavřeném roku 1990 sice stát čekal krátce prožitý blahobyt, důsledky nuceného a narychlo ujednaného příměří však o sobě daly brzo slyšet. Čerstvě dosazená vláda sice oplývala nově smluvenou paritou mezi muslimskými a křesťanskými politiky, kompetenci však měla nulovou. Zkorumpovaní politici tak od začátku současného tisíciletí postupně dovedli svůj stát na mizinu.
Do svých plánů vtáhli rovněž tamní banky, od kterých si vypůjčili obrovské peníze. Aby tedy banky takové poptávce dostály, nabídly Libanoncům vysoké úrokové sazby, pokud si u nich peníze uloží. Většina z těch, co bankám vyšla vstříc, už však své úspory nikdy neviděla. V roce 2019 musely banky kvůli nedostatku peněz natrvalo zavřít své dveře. Nezvládaly totiž nápor panikařících lidí, kteří se snažili své bankovky získat zpět. I kdyby se do střežených trezorů účastníci tehdejších masivních protestů dostali, peníze by v nich pravděpodobně nenašli. Jejich stát si je už dávno uzmul pro sebe bez toho, aniž by občanům zajistil pitnou vodu, fungující elektřinu, veřejnou dopravu nebo svoz odpadků. Přestal tak plnit své základní funkce. Většina tamního obyvatelstva si ale až do současnosti tuto do očí bijící pravdu ještě neuvědomila.
Alespoň takový dojem získávám poté, co poslouchám svědectví tamních aktivistů a zakladatelů různých iniciativ. Lidé se musí probudit, zajímat se. Revoluce, jak protestům z roku 2019 říkají, sice mnohé popohnala k přečtení ústavy nebo většímu aktivismu, to ale podle nich nestačí. Jenže většina Libanonců na revoluční myšlenky nemá čas. Snaží se místo toho vydělat peníze alespoň na základní životní náklady ve státě, kde i vojáci dostávají 30 dolarů za měsíc. Místo na hlídce v jednom z nespočtu armádních checkpointů je proto pravděpodobněji spatříte na místě řidiče v autě, které si objednáte přes Bolt. Většina státních zaměstnanců rovněž kvůli zhoršující se situaci už několik měsíců stávkuje. Pracovat nemohou i kdyby chtěli, nemají papír, ani elektřinu.
Tamní rodiny proto raději spoléhají na své příbuzné v zahraničí. Asi 20 procent Libanonců totiž žije v diaspoře po celém světě. Svým blízkým posílají alespoň něco málo z „čerstvých dolarů“, které vydělají. Tak se v Libanonu říká penězům, které si lidé obstarali a do bank uložili po podzimu roku 2019. Ty staré jsou totiž uvězněné v bankách, stala se z nich jen prázdná čísla na zmuchlaném papíře nebo bankovním účtu. Nikoho z nás proto nepřekvapuje, když se jeden den kolem hotelu po dobu pár hodin rozezní nedaleká střelba. To se jen opět někdo pokouší vyloupit banku a dostat se ke svým úsporám. Nikdo z nás se však nebojí, zahraničním návštěvníkům v Bejrútu přílišné nebezpečí nehrozí. Pokud se nepřimotají, kam nemají.
Kvůli stávající krizi si Libanonci běžně vyměňují peníze na černém trhu. Oficiální kurz totiž už téměř nikdo nepoužívá. Podle něj byste za dolar získali asi 1500 libanonských liber. Na černém trhu vám za něj však dají okolo 37 tisíc. V obchodech i restauracích jsou tedy ceny nastavené tak, aby vyhovovali všem, kdo si dolary vymění podle neoficiálního kurzu. Na účtence za falafel budete mít přesto podle oficiálních nařízení napsáno, že jste za něj utratili 100 dolarů. Zahraniční návštěvníci by se ale neměli nechat pro ně poměrně levnými cenami zmást. Pro tamní obyvatele jsou totiž veškeré ceny téměř nedosažitelné. Většina z nich nemá evropskou výplatu nebo úspory, se kterou turisté do Libanonu přijíždí.
Rapidně se zhoršující ekonomická a politická situace tak v druhé polovině roku 2020 vyústila ve výbuch sil v bejrútském přístavu, kde tamní vláda bez příslušných opatření skladovala chemikálie. Důsledkem byla ztráta tisíce životů, obrovské finanční škody a počátek dalších nepokojů. Následky přitom pociťují tamní obyvatelé dodnes. Když se totiž kolem přístavu při naší prohlídce města procházíme, zastavuje nás opodál hlídkující voják. Místo očekávaného formálního varování však z jeho úst začne plynout příběh popisující ono neštěstí. Plameny a hořící kusy sil ho tenkrát při výbuchu nezasáhly, a tak mohl pomáhat zraněným. Než se ale stihneme ptát na detaily, posílá nás nervózně pryč. Prý v místech výbuchu neustále unikají neznámé chemikálie a neměli bychom se v nich proto zdržovat. Sám ale nemá nasazenou ani obyčejnou roušku.
Úkryt nalezli v Libanonu Syřané i Palestinci, domov však nikoli
Kromě problémů zasahujících většinu obyvatelstva oplývá země také těmi, které trápí jen vybrané menšiny. Jelikož Libanon nepodepsal Ženevskou úmluvu o ochraně uprchlíků, nemá k lidem prchajícím před válkou nebo diskriminací žádnou legální povinnost. Poté, co se země musela od 50. let minulého století potýkat s přílivem Palestinců, si přitom k uprchlíkům vytvořila poměrně negativní vztah. Většina z obrovského množství lidí přicházejících ze Sýrie tak nemá nárok na status uprchlíka, natož pak občana Libanonu. Je pro ně proto extrémně obtížné najít si zaměstnaní nebo poslat děti do školy. Jejich stany pak libanonská armáda každý rok nebo dva srovná buldozéry se zemí. Na pobyt v zemi přece nárok nemají.
Přítomnost uprchlíků odmítá libanonská vláda uznat i proto, že by takový krok mohl narušit těžce vyjednanou politickou rovnováhu tamních sekt. Dle ní jsou totiž rozřazená křesla v tamním parlamentu. V „nepříjemné“ situaci by se tak znovu mohli ocitnout politici zastupující například křesťany nebo muslimy. Konflikt by mohl vzniknout také uvnitř sekt, například mezi muslimskými sunnity a šiíty. Pokud by měla „druhá strana“ najednou více moci, mohli by se politici cítit ohrožení. Je pro ně tedy jednodušší předstírat, že uprchlíci neexistují, než nastolit více inkluzivní systém. Dopady jejich přístupu však na vlastní kůži poznáváme při návštěvě severního regionu Aakkar. V něm navštěvujeme křesťanskou vesnici a oblast poblíž hranice se Sýrií.
Přivítá nás bujarý chlapík jménem Fritz, který v oblasti už 10 let řídí centrum usilující o integraci tamních syrských uprchlíků. I když se zdá, jako by nikdy neměl nouzi o dobrou náladu, sděluje nám příběhy, které veselím rozhodně neoplývají. Pár dnů před naším příjezdem se u břehů Libanonu převrátila loď s uprchlíky směřující do Řecka. Zahynulo na ní kolem 96 lidí, přičemž několik z nich pocházelo právě z oblasti Aakkaru. Když projíždíme vyprahlou krajinou obsypanou olivovými háji a sem tam probleskujícími bílými stany s nálepkami OSN, začíná být jasnější, proč by někdo na palubu podobné lodi vkročil. I když jsou uprchlíci v Libanonu zdánlivě v bezpečí, nemají žádná práva umožňující udržitelný a důstojný život.
Přesto někteří z nich oplývají neuvěřitelnou, ale nakažlivou nadějí. Nadmíru odvážné jsou například dívky z iniciativy Basket Beat Borders. Její sídlo se nachází uprostřed Shatily, tedy bejrútské čtvrti osídlené palestinskými uprchlíky od roku 1948. Skupina mladých Palestinek se každý den schází v ošuntělé místnosti v horním patře polorozpadlé budovy. Oprýskané stěny pokrývají obrázky dětí, zápach odpadků z ulic zase zahání malý, ale odolný větráček. Iniciativa se snaží předat tamním dětem to, co libanonský systém nedokázal. Základní vzdělání, i dětství. Kromě malé učebny mají totiž ještě další místnost. Tělocvičnu umístěnou v posledním patře zmíněné budovy. Mladé dívky v ní děti učí nejen basketbalu, ale také sounáležitosti, spolupráci a pochopení. Bez rozdílu na národnost, věk nebo pohlaví.
Veselost a odhodlanost všech lidí žijících v Libanonu tváří v tvář prohlubující se krizi je neobyčejná. Vidím je v očích každého z aktivistů, které na naší cestě potkáváme. Ať už je to šedesátiletý bojovník z občanské války, nebo šestnáctiletá Libanonka usilující o zlepšení ženských práv. Víra Libanonců v to, že dokáží svou zemi otočit na naprosto odlišnou dráhu je neskutečná. Zdá se přitom, jako by země přecházela z jedné katastrofy do druhé. Neustálé napětí ve vztazích s jejími sousedy a mezinárodní problémy jako inflace nebo krize dodavatelských řetězců pak zhoršující se stav ještě prohlubují. Libanonci však mají obdivuhodnou schopnost se na veškeré tyto podmínky adaptovat. Doufám přesto, že nakonec dokáží i víc, než jen přijmout současnou situaci.
Autorka: Kateřina Hlaváčková
