Článek
Rozhovor s herečkou a podporovatelkou Amnesty Marthou Issovou.
Moc děkujeme, že se pravidelně zapojujete do našich kampaní a pomáháte ve veřejném prostoru zvedat lidskoprávní témata. Jak jste se vlastně k otázkám svobody, bezpráví a lidských práv dostala?
Já děkuju za to, co děláte. Ono je docela složité o těchto věcech mluvit. Já je vždycky radši rovnou dělám a myslím si, že tak to má být. Ale co se týče mého vztahu a mého vnímání lidských práv, tak si myslím, že to hodně souvisí s tím jak jsem byla vychovaná. Mě teda lidská práva rozhodně zajímají, záleží mi na nich, protože vím, že všechno, co se uděje tady na tom světě, ať chceme nebo ne, se stejně nějakým způsobem týká nás všech. Takže to, že zrovna něco se mnou nemá přímou souvislost nebo mám pocit, že mi to nezasahuje do života, si myslím, že je trochu strkání hlavy do písku. A dřív nebo později jakékoliv bezpráví naroste a týkat se mě začne. Takže je to určitá prevence toho, aby ty nespravedlivé režimy a nespravedlivě fungující lidské společenství nebobtnaly, a proto je třeba na tohle hledět a zajímat se o to. A já musím říct, že pro mě je to vlastně úplně přirozená věc. Není to něco, co bych si musela říkat. Je to zkrátka tak, že to v sobě mám, protože moji rodiče takoví jsou a protože si prostě nemůžu pomoct.
Existují nějaké formativní zážitky, který jste někdy prožila, a které právě měly vliv na to, jak uvažujete? Například v dětství nebo dospívání?
Vzpomínám si na událost, která byla spojená s mou základní školou. Jedna má paní učitelka, která se jmenovala Sladká, mi způsobila na základní škole spoustu hořkých chvil. Jeden z těch zážitků byl, když mě jednou obvinila z něčeho, co jsem neudělala. Už si bohužel nevybavuji přesné okolnosti, ale vím, že kdyby se tehdy nad tím zamyslela, tak by věděla, že nebylo prakticky možné, abych to udělala já. Nebyla vůbec ochotná se se mnou o tom bavit, vyslechnout mě a já jsem měla pocit, že kdyby mě vyslechla, tak by se všechno vysvětlilo, já bych mohla jasně doložit, že nebylo možné, aby se to stalo tak - jak tvrdila. Vůbec mi k tomu ale nedala příležitost a ještě mě navíc dehonestovala před zbytkem třídy. Dítě nemá tu schopnost věci jasně pojmenovat nebo verbalizovat, jenom cítí, že se uvnitř odehrává nějaká veliká bolest a ponížení. Jsou to opravdu silné zážitky, byť se jedná třeba vlastně o prkotiny. Potom jsem probulela celou přestávku na záchodě a když jsem se vrátila do třídy, tak se právě stalo něco naprosto zásadního, protože se dvě moje spolužačky, se kterými jsem ani nebyla nějaká zásadní kamarádka a jeden můj spolužák, za mě postavili a vystoupili v té třetí třídě mně na pomoc a řekli té paní učitelce, že jsem to nebyla já, že není možné, abych to byla já a že se ke mně nezachovala hezky. A všichni čtyři jsme pak dostali dostali důtku třídního učitele. Ale ten pocit, že se za mě, jako nespravedlivě nařčenou, někdo postavil, tak to pro mě bylo absolutně zásadní. Že byli ochotní se kvůli pravdě, kterou věděli, že mám, namočit do průšvihu spolu se mnou, proto, aby mi pomohli, tak to pro mě bylo v tu chvíli vlastně mnohem zásadnější než to, že se celá ta záležitost skutečně nikdy nedořešila a té spravedlnosti nebylo nikdy učiněno za dost. Solidarita mých spolužáků na mě tehdy udělala obrovský dojem a dodneška si to nesu jako velikej zážitek. To myslím, že byla jedna z těch opravdu formativních chvil mého života.
Snažím se žít tak, abych se alespoň trošku zavděčila těm, kteří tady před námi bojovali za to, aby my jsme mohli žít svobodně. Myslím, že solidarita je jednou z nejdůležitějších věcí, které máme a zároveň největší zbraní, protože žádný nespravedlivý režim nakonec nikdy nevydrží, když se za toho kdo říká pravdu, ostatní postaví.
Jaký byl další důležitý formativní milník?
Je jich celá řada ale myslím si, že opravdu největší vliv na mě měla revoluce v roce 1989 a tím že jsem to zažila, tím že mě rodiče vzali i na ty demonstrace a mně bylo osm let v té době, ale velice silně jsem vnímala nějakou náladu mezi lidmi, vnímala jsem své rodiče, které miluju a milovala jsem je a viděla jsem na nich, že se děje něco velikého, že jsem přítomna u něčeho, co není běžné. Myslím si, že i to, jak jsem se potom seznámila s příběhem Václava Havla a mnoha dalších lidí, kteří vlastně stáli za tím, že ten komunistický režim u nás a v Evropě padnul, tak to na mě mělo asi největší vliv v tomto směru. A já se od té doby snažím, více či méně úspěšně, žít tak, abych se alespoň trošku zavděčila těm, kteří tady před námi bojovali za to, aby my jsme mohli žít svobodně. Myslím, že solidarita je jednou z nejdůležitějších věcí, které máme a zároveň největší zbraní, protože žádný nespravedlivý režim nakonec nikdy nevydrží, když se za toho kdo říká pravdu, ostatní postaví.
Vzpomenete si na to, kdy jste prvně slyšela o Amnesty?
To si vzpomenu naprosto přesně. Já jsem o Amnesty věděla, myslím si, že mi bylo takových třináct nebo čtrnáct let, když jsem se opravdu intenzivně začala zabývat moderními dějinami i naší nedávnou historií a poprvé si myslím že jsem slyšela o Amnesty International ve spojení právě s Václavem Havlem, kdy mu Amnesty velmi vydatně pomáhala v jeho práci ještě před revolucí. Takže jsem věděla, že existuje tato organizace a věděla jsem, že se zabývá právě podporou nespravedlivě stíhaných lidí, jejichž hlasy v zemích kde žijí, zanikají nebo jsou potlačované. No a pak jsem jednou vystupovala z metra na Můstku, šla jsem po ulici 28. října a zastavil mě tehdy dobrovolník Amnesty s tím, jestli bych se nechtěla stát dárkyní. Já jsem tehdy čerstvě měla svůj první účet v bance, maminka mi ho založila, ještě takový ten studentský. A Amnesty tak byla první organizace, kterou jsem v životě vůbec začala podporovat, tehdy stovkou měsíčně. Takže to byla moje první vědomá finanční podpora, kterou se snažím celoživotně pěstovat.
Za to vám moc děkujeme, vážíme si toho.
Já děkuji vám. Já to beru tak, že zkrátka v tomto světě, kde je opravdu složité se zorientovat, za mě někdo udělá tu práci a přinese mi informace, které chci vědět a já jsem šťastná za to, že se někdo věnuje tomu, na co já nemám čas a schopnosti, protože se chci zase věnovat jiným věcem, které považuji taky za důležité. Pro mě jsou Amnesty International a Člověk v tísni takové dvě nejzásadnější organizace, které dlouhodobě podporuju a jejichž práci nesmírně obdivuju.
A pak jsem se potkala s Martou Jirousovou, povídali jsme si o tom a ona říkala, že ty těžké časy přestáli právě mimo jiné díky balíčkům, které jim od Amnesty chodili.
To moc rádi slyšíme.
Ještě mě napadá jedna důležitá věc. Já mám opravdu hluboce ráda verše Ivana Martina Jirouse a celá jeho osoba mě nějakým způsobem fascinuje. Já jsem se s ním setkala až v poslední fázi jeho života, nejdivočejší asi, kdy už to všechno co zažil předtím, ho nějakým způsobem srazilo na kolena, ale ten jeho příběh mě hluboce zasáhl a vlastně právě to, že ten člověk byl zavřený za svůj názor a za to, že se statečně postavil za pravdu, kdy ta pravda se nesměla dostat ven a protože byl trestaný opakovaně, tak se dostal mezi ty nejhorší zločince, do toho nejtvrdšího vězení. Jedna z věcí kterou mám v životě opravdu strašně ráda, co se týče literatury pro děti, jsou jeho pohádky pro Františku a Martu. A když jsem potom zjistila, že je psal formou dopisů z vězení, právě z těch příšerných Valdic na pokračování, protože měl nějaký omezený prostor pro slova a délku dopisu, tak to se mnou šíleně zamávalo. Když si já, jako matka dvou holčiček představím, že jeho žena žila skutečně na statku bez vody, elektřiny, topila v kamnech a měla vlastně dvouletou a roční holčičku, starala se o ně a její muž nespravedlivě seděl ve vězení, tak to jsou teda věci, které jsem schopná jen těžko nějak přijmout nebo si představit, že člověk člověku způsobí takovouhle věc. A pak jsem se potkala s Martou Jirousovou, povídali jsme si o tom a ona říkala, že ty těžké časy přestáli právě mimo jiné díky balíčkům, které jim od Amnesty chodili. To pro mě byla zase další linka, kde se to propojilo a kde mi přišlo další potvrzení toho, že je správné podporovat Amnesty International.
Tuší snad jenom Amnesty v jakém zde žijeme neštěstí.
Amnesty loni oslavila šedesáté narozeniny a třicáté výročí působení v Česku. Je něco, co byste chtěla Amnesty popřát do dalších 60 let?
Já bych chtěla popřát sílu a světlo, protože si myslím, že svět dokáže být hodně temný místo a někdy je uvidět to světlo opravdu těžké, takže člověk potřebuje také trpělivost a víru, tak to všechno přeji. A především Amnesty přeji, aby se pořád našlo dost lidí, kteří vědí, že je důležité dívat se kolem sebe a podpořit hlas těch, kteří bojují, protože pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.
