Fenomén doby: Toxická společnost

Dnešní doba je v mnoha ohledech dosti zvláštní. Žijeme v éře, kdy jsme si jako lidé nejblíže, jak to jen šlo, máme tolika možností napříč všemi sférami života - ať už jde o seberealizaci, vzdělání, kariéru, bydlení nebo cestování. A přesto je naše společnost protkána tak silnou negativitou až toxicitou. Možná je tato všudypřítomná agrese jen tichým voláním o pomoc celé společnosti.

Nikdy v historii neměl člověk tolik možností volby. Dnes si vybíráme nejen kariéru, ale i identitu, životní styl, partnery na pár kliknutí nebo způsob vzdělávání. Jenže příliš mnoho možností nevede ke štěstí, ale k úzkosti a strachu ze špatné volby (tzv. FOMO - strach, že o něco přijdeme nebo že si nevybereme to nejlepší).

Když se nám pak nedaří, nemůžeme vinit okolnosti nebo tradice - viníme sami sebe (ale ve většině případů si to nejsme schopni přiznat). To plodí obrovskou vnitřní frustraci, která se snadno mění v agresi vůči okolí.

Minulé generace měly sice méně svobody, ale měly jasnější rámce - víru v pokrok, stabilní společenské struktury a předvídatelnější budoucnost. Dnešní svět se mění tak zběsile, že stačí pár let a technologické, ekonomické i geopolitické jistoty se hroutí.

Žijeme v trvalém stavu nejistoty (klimatické změny, ekonomické otřesy, konflikty), což lidskou psychiku udržuje v neustálém režimu „bojuj, nebo uteč“. V takovém nastavení se tolerance k odlišnosti a vlídnost vytrácejí jako první.

Díky internetu se nesrovnáváme jen s lidmi v naší ulici nebo v práci, ale s globálním průměrem těch nejúspěšnějších, nejkrásnějších a nejšťastnějších. Sledujeme upravené životy influencerů a úspěchy druhých. V porovnání s touto nerealistickou laťkou pak vlastní všední život a nedokonalosti bolí mnohem víc.

Tato tichá, všudypřítomná nespokojenost se pak ve veřejném prostoru mění v toxickou zášť vůči všem a všemu.

Jsme propojení globální sítí, ale málokdy v historii se lidé cítili tak izolovaní. Moderní životní styl často ničí tradiční komunity, sousedské vztahy, širší rodinu i pevné spolky. Sociální sítě nám sice dávají iluzi společnosti, ale málokdy jde o hluboké, bezpečné vazby.

Výsledkem je epidemie osamělosti. Člověk, který postrádá skutečné, hřejivé zakotvení v reálném světě, bývá zranitelnější, vztahovačnější a snáze sklouzává k obrannému hněvu.

Nárůst toxicity v mezilidské komunikaci není izolovaný problém a nemá jedinou příčinu. Jde o komplexní kombinaci technologických, psychologických a společenských faktorů, které se vzájemně posilují. Pokud ale chceme, aby byla naše společnost zase o něco vlídnější, musíme nejprve pochopit, odkud ten všudypřítomný hněv ve skutečnosti pramení.

Sociální sítě jsou navrženy tak, aby maximalizovaly čas, který na nich strávíme. Jejich palivem jsou silné emoce - nejčastěji hněv, strach a pohoršení. Provokativní obsah generuje komentáře a sdílení, a proto jej algoritmy tlačí dopředu. Uzavírají nás do bublin, radikalizují naše postoje a přiživují pocit, že „ti druzí“ jsou nepřátelé.

Můžeme se bránit blokováním, mazáním přátel nebo tlačítkem „tohle mě nezajímá“, ale algoritmus si vždycky najde cestu. Systém totiž nefunguje na principu „ukaž uživateli to, co má rád“, ale „ukaž mu cokoliv, co ho přiměje zůstat o vteřinu déle“.

Každá negativní reakce, vzteklé zastavení se u příspěvku nebo čtení komentářů je pro síť cenná měna. Ignorace je pro ni hrozbou, ale vztek znamená čas strávený na aplikaci - a tedy peníze z reklamy. Bojovat s tímto nastavením je jako bojovat s hydrou: je to vyčerpávající, neustále to dorůstá a ve výsledku to vede jen k hlubokému pocitu bezmoci.

Komunikace přes obrazovku mění způsob, jakým o druhých přemýšlíme. Bezprostřední zpětná vazba a lidská tvář chybí, což snižuje přirozené sociální zábrany. Za displejem se agresivita projevuje mnohem snadněji a druhé lidi vnímáme spíše jako anonymní ikony než jako reálné bytosti s vlastními city.

Své útoky pak lidé často obhajují jako „konstruktivní kritiku“ nebo tvrdí, že dotyčný jen neumí přijmout názor. Ve skutečnosti jde o bezmyšlenkovité výlevy plné urážek. Anonymita dělá z každého odborníka. Stačí se podívat do diskusí, kde začátečník prosí o radu: místo pomoci se dočká výsměchu, urážek a shazování, ale užitečnou radu aby pohledal.

Lidé si takto často léčí vlastní ego na někom, kdo je v dané chvíli zranitelný. V reálném světě by na ulici málokdo urazil člověka, který se zeptá na cestu, ale bezpečnost obrazovky z nich dělá přísné soudce. Místo kultury sdílení a vzájemné pomoci tak vzniká kultura ostrakizace - ukázat prstem na slabšího, aby se dav mohl na chvíli cítit silný.

K digitálním faktorům se přidávají reálné problémy, které zvyšují stres a úzkost. Ekonomická nejistota, inflace a ztráta důvěry v instituce vedou k tomu, že lidé vnímají svět jako nebezpečné místo a své názory brání agresivně.

Vždycky se hledá viník jinde - ať už jde o politiky, migranty, systém nebo druhé pohlaví. Přitom je to paradox. Dnešní doba nabízí nevídané možnosti: můžeme změnit práci, přestěhovat se do ciziny, vystudovat nový obor v dospělosti nebo odejít z nefunkčního vztahu nebo na něm začít pracovat. Možnosti máme, ale s nimi přichází i plná zodpovědnost za vlastní život.

Přiznat si, že za naši nespokojenost může vlastní neochota vystoupit z komfortní zóny a něco změnit, je psychicky náročné. Mnohem snazší je nasadit masku oběti a svalit vinu na systém nebo partnera. Jakmile ale sami sebe zbavíme odpovědnosti, zbavujeme se i moci cokoliv změnit. A bezmoc se pak mění v hořkost a vztek na celý svět.

Pokud je konfrontační styl vidět u veřejných osobností, postupně se stává „novým normálem“. Lidé přebírají chování ze svého okolí a schopnost kultivované debaty v digitálním prostředí mizí.

Celebrity a politici s ostrými lokty sklízí obdiv za to, jak „to protivníkovi nandali“. Vulgarismy, zesměšňování a dokonce i fyzické útoky už málokoho šokují - místo odsouzení se tvoří tábory fanoušků. Politika, umění ani sport už nejsou už o reprezentaci, ale o tom, kdo udělá větší show.

Funguje tu zvrácená evoluční psychologie: navenek voláme po slušnosti, ale podvědomě hledáme cirkus. Konflikt a špína fungují jako pravěký spouštěč pozornosti, ze kterého média udělala hlavní byznys. Jakmile ale společnost začne oslavovat primitivní chování u lídrů, dává zelenou stejné agresivitě na ulici, v práci i v rodinách. Morální laťka klesá nízko, že už snad ani neexistuje dno.

Projevy negativity a toxicity u žen za poslední léta znatelně stouply. Vytratila se čistě ženská empatie, soucit a pochopení; žena dnes dokáže jinou ženu neskutečně ponížit napříč všemi sférami - ať jde o vzhled, děti, výchovu, kariéru, vzdělání, hobby nebo sport. Útočí jako nadopovaní sršáni, povyšují se a udělují nevyžádané rady schované za „konstruktivní kritiku“.

Od komentářů jako „fuj, tlustý prase, přijmi kritiku“ u videa hubnoucí ženy, přes „jsi úplně neschopná kráva“ směřované k matkám, až po urážky dětí, partnerů nebo rozhodnutí nemít děti. Každá druhá je „odbornicí“ na všechno, přičemž nejhlasitější bývají ty, které jsou v hloubi duše hluboce nespokojené se svým vlastním životem. Místo sounáležitosti a podpory tady máme „krabí syndrom v nejhorším stadiu“ - když se jedna snaží vylézt z kbelíku, ostatní ji tahají dolů.

Ještě horší je dynamika žen vůči mužům, která často připomíná veřejnou kastraci. Ať muž napíše cokoli, byť zcela slušně, strhne se pranýřování a ponižování na nejnižšího prvoka, který za všechno může.

Nejde navíc jen o slova. Dalším obrovským paradoxem dnešní doby je fyzická konfrontace. Žena se dnes nebojí vystartovat na muže fyzicky, poháněna záštitou zákonů a pocitem, že „je v právu“, si dovolí v podstatě cokoli a vlastně jí to i projde, protože je to přece žena, to „slabší pohlaví“. Muž to vesměs trpí, protože si uvědomuje, že kdyby jí jen na oplátku obětoval jednu facku, jde sedět za napadení. Většina rozumných mužů si to dobře hlídá, a tak si prostě nechá kálet na hlavu - snáší urážky, vulgarismy, chrstnuté pití do obličeje, facky, pohlavky nebo házení věcí. A to i přesto, že kdyby ji opětoval byť sebemenší pohlavek, žena by po jednom pohlavku padla, koneckonců muži jsou fyzicky zdatnější. Panuje tu obrovský dvojí metr na fyzickou konfrontaci, kdy spousta lidí - a bohužel i systémů - stále automaticky staví ženu do role bezbranné oběti. A to bez ohledu na to, zda dotyčná fyzicky či psychicky napadá muže, který má v tu chvíli svázané ruce strachem z následků a ztráty důstojnosti.

V dynamice muže a ženy je děsivé, jak moc se obě strany navzájem dehumanizují. Muž v současné debatě často ztratil právo na to být chybující lidskou bytostí; jakmile projeví slabost, nejistotu nebo jiný názor, okamžitě přichází „veřejná kastrace“ a srovnání se zemí. Dřív platilo, že co si člověk myslel, to řekl maximálně v hospodě nebo doma u stolu. Dneska, vyzbrojeni anonymitou a klávesnicí, lidé beztrestně pouštějí ven ty nejtemnější stránky své povahy - závist, zlobu a pocit vlastní nadřazenosti.

Stejně toxické chování ale vidíme i u mužů. Střelba do vlastních řad je na denním pořádku. Starší a „zkušenější“ muži běžně ponižují ty mladší: „cucák, co se sere do něčeho, čemu nerozumí“, „jdi se radši vyfotit do fitka, buzíku“ (když mladší chlap ukáže, že něco řemeslně zvládl), nebo výsměch za nové auto („ať ti tatínek radši koupí kolo, debile“). Chlapské ego vystřelilo do výšin a z každého druhého je „odborník a soudce“ na všechno.

No a v kontextu muže a ženy to vysílá dost varovné signály. Objevuje se ponižování a snižování žen do pozic hloupých bytostí bez mozku, nebo naopak do role čistě sexuálních objektů. Viníka samozřejmě máme - ve většině případů za to prý může „feminismus“, což je klasická obhajoba a hledání viníka ze strany mužů. Po staletí byla žena brána za tu podřadnou, a když má v dnešní době možnosti svobodné volby, je stále dokola odhazována k plotně, k dětem či do postele.

Vulgarismy nenechávají na sebe dlouho čekat, smršť se jich objevuje pod každou větší diskuzí, stejně jako zmínky o feminismu, dětech, plotně nebo sexualizování žen do podoby společnice do postele. Dokonce se z některých mužů stali i „odborníci“ na mateřství, kojení či menstruaci, kdy jsou schopni se zapojit do diskuze s peprnými „radami“, jak má žena menstruovat nebo kojit.

Co na tom, že dotyčný muž ani partnerku, natož děti nemá (aby aspoň věděl, jak to chodí), kariéru nebuduje, má nadváhu, neuběhne ani kilometr, ručně nic nepostaví ani neopraví a řidičák také nemá - přesto je odborníkem na všechno, od sportu, vzhledu, řízení až po vztahy a děti.

Na opačné straně pak stojí frustrovaní jedinci, kteří nedokážou unést, že ženy jsou dnes svobodné, nezávislé a sebevědomé. Jejich reakcí je snaha zatlačit je zpět do starých škatulek a snížit hodnotu jejich úspěchu na pouhé štěstí nebo manipulaci. A stejně jako u žen platí, že ti největší „přeborníci“ jsou často ti, kteří sami v životě nic nedokázali a doma koukají do zdi.

Toxicita není známkou toho, že jsou lidé „horší“. Je to výsledek systému, který odměňuje kontroverzi, a světa plného chronického stresu. Dnešní doba dala lidem do ruky profil na sociální síti, ale zapomněla jim k němu přibalit morální odpovědnost. Lidé ztratili schopnost unést cizí štěstí, úspěch nebo obyčejnou snahu někam se posunout.

Když vidí někoho, kdo na sobě maká, hubne, staví dům nebo se prostě jen na něco zeptá, funguje to jako kruté zrcadlo jejich vlastní prázdnoty a nečinnosti. A protože pohled do takového zrcadla bolí, nejsnazší je vzít kámen a rozbít ho - v tomhle případě dotyčného člověka v komentářích.

Digitální prostor lidi odděluje a dělí na nepřátele, ale reálný svět je naštěstí úplně jiný. Investujte energii do lidí, se kterými se můžete bavit z očí do očí - do přátel, rodiny, sousedů nebo kolegů. V reálném kontaktu totiž fungují přirozené brzdy a málokdo se chová jako divoký sršeň.

Najděte si komunity, které něco spojuje nebo něco tvoří, sportují, učí se nové věci nebo si pomáhají (ať už jde o řemeslné kroužky, sportovní týmy, nebo dobrovolnictví). Tam na anonymní internetové odborníky nenarazíte, protože tito lidé mají reálné výsledky a nemají potřebu shazovat druhé.

Algoritmy a toxické diskuze žijí z vaší pozornosti. Pokud jim ji přestanete dávat, vyhladovíte je. Jakmile na vás vyskočí toxický obsah, urážky nebo zbytečné házení špíny, okamžitě klikněte na „skrýt“, „nezajímá mě to“ nebo autora zablokujte. Nevěnujte tomu vteřinu navíc. Snížením doby strávené na sociálních sítích drasticky omezíte přísun této uměle vygenerované zlosti a frustrace, kterou na vás systém chrlí.

Naopak, pokud už jste v digitálním prostředí, dávejte svou aktivní pozornost příspěvkům, které se vám opravdu líbí, zajímají vás a vyvolávají ve vás ty dobré emoce. Je sice hezké, že takový příspěvek jen přečtete nebo zkouknete, ale pokud neuděláte aktivní činnost (like, komentář, sledování, sdílení), systém vám bude dál raději nabízet to, u čeho jste se rozhořčeně zastavili a dali mračouna.

Je to taková digitální past. Funguje to úplně stejně jako recenze: může být milion spokojených lidí s nějakou restaurací, ale tato spokojenost v nás málokdy vyvolá potřebu psát chválu. Jakmile je ale sto lidí nespokojených, svou frustraci okamžitě hodí do recenze - a rázem máme na světě nízko hodnocený podnik, přestože v realitě měl milion návštěvníků skvělý zážitek. Právě těch sto nespokojených tomu totiž věnovalo aktivní pozornost.

Frustrace často pramení z toho, že se trápíme chováním lidí nebo systémů, které nemůžeme změnit. Nemůžete zachránit internet před hloupostí, nemůžete zacpat ústa všem frustrovaným lidem, kteří si léčí ego na cizích účtech. Jakmile to vzdáte jako marný boj, uleví se vám.

Věnujte energii jen tomu, co můžete ovlivnit - svému chování, svému partnerovi, své rodině, svému rozvoji a svému okolí. Když budete vy sami v komunikaci laskaví, věcní a féroví, vytváříte kolem sebe bezpečnější prostor, který má na lidi v reálném životě pozitivní vliv.

Ne nadarmo se říká: co dáš, to dostaneš, na co soustředíš pozornost, to roste - a platí to i zde. Nerozsévejme negativitu, ona jinak roste. Soustřeďme svou pozornost tam, kde nám je dobře, tam kde i my rosteme k dobru.

Vše totiž začíná u nás - my jsme tady pro sebe vždy. Ne někde venku - tam někde venku je to dosti vzdálené, není to tady. Ne někde u někoho jiného - dotyčného nezměníme, ani to nejde. Jsme jen my, naše obyčejné vlastní já, které můžeme změnit, které můžeme ovládat, které je teď, tady a vždy pro nás, tak sami sobě dopřejme jen to dobré.