Článek
Hned na začátku by bylo dobré jasně zdůraznit, že tento text nebude rozebírat, znevažovat ani zlehčovat skutečně vážná traumata, jako jsou násilné činy, zneužívání, úmrtí nebo těžké nehody. To plně přísluší specialistům z řad psychologů a psychiatrů. Tento článek je pouze mým osobním postřehem, který se s trochou nadsázky dívá na absurditu dnešního světa a na naši chybějící sebereflexi.
V dnešní době se nám tu totiž jaksi rozmohl takový nešvar: každý druhý člověk trpí nějakým „traumatem“. Respektive - na svá domnělá traumata svádí v podstatě cokoli.
Přitom ve finále jde často jen o obyčejnou neschopnost vyrovnat se s banálními životními situacemi, přiznat si vlastní pochybení nebo projevit špetku sebereflexe. Ono je totiž vždycky o dost jednodušší ukázat prstem a říct: „To on, ona nebo oni za to můžou!“ než si přiznat, že tím hlavním zloduchem v příběhu mohu být já sám.
Traumata z dětství: Když chybí hračka, rodí se diagnóza
Slovní spojení „trauma z dětství“ se v posledních letech stalo pravděpodobně nejčastěji skloňovanou frází. Znovu opakuji - neříkám, že reálná traumata neexistují. Ale vydávat za hlubokou emocionální ránu běžné výchovné situace je přinejmenším zcestné.
Dnes a denně se totiž setkáváme s případy, kdy lidé omlouvají své dospělé vrtochy domnělým léčením dětských šrámů:
- „Nebyl jsem v dětství na táboře? Tak teď procestuji celý svět, i kdybych se měl po uši zadlužit, protože si přece musím vyléčit to trauma.“
- „Rodiče mě nutili psát domácí úkoly? Tak teď v dospělosti odmítám respektovat jakákoli zadání a termíny.“
- „Musel jsem si uklízet pokoj? Tak teď si v rámci své nově nabyté svobody dovolím žít v absolutním bordelu.“
- „Nedostal jsem pod stromeček tu jednu vytouženou hračku? Tak teď bezhlavě utrácím za každou zbytečnou maličkost, protože si to dlužím.“
- „Naši po mně chtěli, abych dodržoval řád a pravidla, jinak přišel zákaz televize? Tak teď budu rebelovat proti všemu a všem.“
Dotyční tyto banality prezentují jako fatální psychické rány, které jim zničily život a fatálně ovlivňují jejich dnešní vztahy. Rodiče jednoduše dosadili do role celoživotních padouchů.
Jenže v tomhle dospěláckém fňukání se úplně vytrácí jakákoli osobní zodpovědnost a sebereflexe. Jako bychom zapomínali, že i my jsme jako děti nebyli jen pasivní andílci. Ruku na srdce - i my jsme se občas chovali špatně, byli jsme zákeřní, schválně jsme zlobili a projevovaly se u nás klasické lidské neduhy jako závist, vztek, sobectví nebo nevhodné chování. Ne za všechno prostě můžou rodiče.
V dospělosti máme navíc všichni možnost svobodné volby. Tak proč je tak těžké si přiznat, že tím padouchem v situaci jsem sakra možná já sám?
Snadný příklad: „Rodiče se mnou v dětství netrávili tolik času, sice jsem měl všechno, ale chtěl jsem ještě víc. Tak teď v dospělosti vyžaduji neustálý kontakt s přáteli nebo partnerem, a když mi ho hned nedají, beru to tak, že jsem nechtěný a ublížený.“ Opravdu za to můžou ti upracovaní rodiče před dvaceti lety? Nebo by si měl člověk spíš přiznat, že je prostě jen sebestředný, neumí být sám se sebou a hází odpovědnost za své vlastní štěstí na bedra druhých? Své vlastní slabosti a chyby zkrátka strašně rádi balíme do líbivého balicího papíru s nápisem „psychologický šrám“.
Když to člověk poslouchá, nutně ho napadne jedna věc: Co by na tato „traumata“ z neuklizeného pokoje a na naši neschopnost podívat se do zrcadla asi řekly děti, které byly v dětství skutečně týrané, zneužívané nebo emočně zanedbávané?
Trauma z dětí: Ta druhá, zamlčovaná strana mince
Nebudu si tady hrát na osvíceného vševěda. Na rovinu se přiznám, že jsem v jeden moment tomuto modernímu fenoménu také plně podlehla. Jako mladá jsem pociťovala hlubokou zátěž, pocit ublíženosti a smutek z dětství, které jsem dávala za vinu rodičům. To mě ale přešlo přesně ve chvíli, kdy jsem se sama stala rodičem a poznala druhou stranu téže mince.
Dnes jsem přesvědčená, že by v psychologických příručkách měl oficiálně existovat pojem „trauma z dětí“.
Jako rodič se totiž neustále ocitáte v situacích, kdy zkrátka nevíte, co dělat, protože cokoli uděláte, bude špatně.
- Když svému dítěti dopřejete každou vytouženou věc, bude chtít víc a víc, až z něj vychováte rozmazleného jedince.
- Když mu naopak věc nedopřejete (nebo jednou ano a pak s vysvětlením řeknete ne), riskujete, že v něm vyvoláte to slavné „trauma z dětství“.
Malé děti totiž ještě nemají rozum na to, aby pochopily finanční realitu, a omezení si vyloží jako nedostatek lásky. Zatímco u dospělého se bere jako automatická samozřejmost, že situaci emočně zvládne a racionálně pochopí, na emocionální prostředí dětí se dnes dbá s až chirurgickou úzkostlivostí.
A tak se jako rodič dostáváte do pasti: snažíte se dítě zaopatřit (což v dnešní době opravdu není levná záležitost), takže jste v práci od nevidím do nevidím. Abyste poplatili nejen nezbytné výdaje, ale vydělali i na ty tábory a dovolené, musíte pracovat extra. Jenže vzápětí si všimnete, že vaše dítě začíná mít trauma z toho, že s ním netrávíte čas.
Když polevíte, omezíte práci jen na základní položky a věnujete se dítěti, najednou má trauma z toho, že nikde nebylo na výletě, nebo že Pepíček a Mařenka ze školy mají lepší věci a ono si připadá jako vyvrhel. A nové trauma je na světě.
Ve finále tak největším „traumatem z dětství“ trpí samotní rodiče. Je to trauma z toho, že ať udělají cokoli, vždycky budou mít pocit, že udělali málo, že to udělali špatně, že svému dítěti nějak ublížili a že celé jejich rodičovské bytí je jeden velký propadák.
Rodiče o tom ale nemluví. Své hluboké, skryté a často paralyzující trauma si nosí každý den ve svém imaginárním batohu na zádech. Spí s ním, v noci jim nedává spát, ale ráno stejně vstanou a pokračují dál.
S odrostlými dětmi však naštěstí může přijít ta nejvíc uzdravující situace. Moment, kdy vám váš dospívající nebo dospělý potomek sám od sebe řekne: „Mami, byla jsi ten nejlepší rodič, jakého jsem si mohl přát.“
V tu chvíli tomu ani nedokážete věřit. Vlastní mozek vám začne okamžitě předhazovat všechny ty vaše pomyslné rodičovské kixy a vy začnete svému dítěti dětinsky oponovat: „Ale prosím tě, vždyť jsem byla pořád v práci, nebyli jsme u moře, nutila jsem vás uklízet…“
To nejvíc osvobozující ale je, když vám potomek s úsměvem odpoví, že to přece chápe, že to tehdy bylo potřeba, a vzápětí vám vyjmenuje desítky úplně jiných drobností, které si pamatuje jako to nejlepší a nejkrásnější období pod sluncem. A přesně tohle bychom měli učit své děti: aby si se stejnou a váženou mírou pamatovaly i ty dobré věci, a neustále v sobě neživily jen ty špatné.
Běžný rodič nechce svému dítěti ublížit
Na jednu zásadní věc se totiž v té dnešní vlně kritiky hrozně často zapomíná: běžný rodič (záměrně vynechávám tyrany a násilníky) svému dítěti nikdy nechce ublížit úmyslně. Každý dělá věci tak, jak nejlépe umí a jak mu to momentální situace a finanční či psychické možnosti dovolují.
To, že jsme si v dospělosti zafixovali nějakou křivdu a dáváme ji za vinu rodičům, ještě neznamená, že je náš rodič padouch. Třeba to tehdy zkrátka jinak nešlo. Neuměli to jinak, nebylo k dispozici tolik informací jako dnes, nebo byli prostě sami v koncích. Navíc byli sami vychováni úplně odlišnou generací a v jiné době.
Klidně bych se vsadila o cokoli: žádný normální rodič nechce svému dítěti způsobit trauma. A pokud se stane, že udělají chybu, často si to vyčítají do konce života.
Věřte mi, že kdyby existoval stroj času a vy byste se mohli vrátit do doby, kdy vás máma s tátou chovali jako miminko v náručí, a popsali jim, co vám v budoucnu trefně řečeno ublíží, udělali by cokoli. S těmito znalostmi by pro vás od základu překopali celý svůj svět, i kdyby měli horami pohnout.
A to, že se s vámi dnes rodiče odmítají o minulosti bavit, zlehčují to a vy to berete jako nezájem? Dost možná je to úplně jinak. Možná si své chyby hluboce uvědomují a jejich odmítavé věty typu: „To už je dávno, to si nepamatuju, co pořád řešíš za blbosti…“ nejsou projevem chladu, ale čistou sebeobranou před vlastním psychickým zhroucením.
Ten kostlivec v jejich skříni je totiž možná mnohem větší a bolestivější trauma, než je to vaše. A tak ho pro jistotu odmítají vytáhnout na světlo světa.
Zkusme proto v té dnešní „traumatizované“ době ubrat z přísnosti, s jakou soudíme své rodiče. Protože až jednou naše vlastní děti vyrostou, budou se strojem času možná chtít vracet zase k nám.
